Lockheed OP-2E Neptune

OP-2E   Na tuto verzi bylo upraveno dvanáct hlídkových SP-2E. Pod trupem zmizela boule vyhledávacího radaru APS-20 a také byl odstraněn konec trupu s detektorem magnetických anomálií. Pod přídí byl umístěn kryt radaru AN/APQ-131. Letouny dostaly silnější motory R3350-WA32. Kovové vrtule byly nahrazeny laminátovými.
Letouny byly přiděleny squadroně VO-67 a nad Vietnam létaly ze základny Nakhon Phanom v Thajsku. Peruť se od 15. února 1967 do 1. července 1968 podílela na operaci "Igloo White", což bylo elektronické sledování Ho Či Minovi stezky. Letoun svrhával malé senzory reagující na zvuk a otřesy. Během letu měl tyto senzory upevněny na pumových závěsnících. OP-2E byly vyzbrojeny podvěsem SUU 11/1A s minigunem.

Výrobní čísla P2V-5F přestavěných na OP-2E
#128416 MR 11 -> MR 7 #131462 MR 8
#128417 MR 12 #131478 MR 3
#131423 MR 10 #131484 MR 7
#131435 MR 4 #131486 MR 5
#131436 MR 2 #131525 MR 9
#131455 MR 6 #131528 MR 1

  OP-2E #131484, který byl 27.února 1968 ztracen nad Laosem. Pod křídlem jsou vidět závesníky na senzory i pověs s minigunem.
 
  Lockheed OP-2E #131478.
 
  Detail závesníku se senzory a podvěsu s minigunem.


OP-2E patřící jednotce VO-67, tento stroj létal v roce 1967 nad Ho Či Minovu stezku ze
základny Nakhon Phanom v Thajsku.

OP-2E
Křídlo Peruť Letiště
  VO-67 Nakhon Phanom, Thajsko
1967 - 1968

Pro úplnost jsou tu jména mrtvých a nezvěstných příslušníků VO-67.

11.ledna 1968 havarovala posádka ve složení:
Cmdr.Delbert A."Del" Olson (pilot)
LT. JG Denis L. Anderson (ko-pilot)
Lt. PhilipP. Stevens (navigátor)
Lt. JG Arthur C. Buck (bombometčík)
ATN2 Gale Siow (radista)
AO2 Michael L. Roberts (zbrojíř)
ADJ2, Donald Thoresen (palubní mechanik)
PH2 Kenneth H. Widon (fotograf)
AE2 Richard M. Mancini (technik).

znak VO-67 Posádka bývá označována jako "crew 2 "a jejich letoun by měl mít označení MR 2 a výrobní číslo 131436. Letoun narazil do strmého srázu na severní straně hory Phoulouang. Místo havárie nalezl 23.ledna pilot Skyraideru. Protože místo havárie leželo v těžko přístupném terénu, navíc na území s nepřátelskou aktivitou, nebyl na místě vysazen žádný pozemní záchranný nebo průzkumný tým. Při leteckém a fotografickém průzkumu nebyly zaznamenány žádné známky života, ani nebylo zachyceno vysílání beepru. Posádka byla proto prohlášena za zabité v akci. Ostatky posádky se do Spojených států povedlo převézt v roce 2001.

17. února 1968 měla "crew 5" složení:
Cmdr. Glen M. Hayden (pilot)
Lt. Curtis F. Thurman (ko-pilot)
Lt. JG James Kravitz (palubní mechanik)
Ensign James Wonn (navigátor)
ATN1 Paul Donato (1.technik)
AO2 Clayburn Ashby, Jr. (zbrojíř)
ADJ2 Chester Coons
AN Frank A. Dawson (2.mechanik)
AN James Martin (střelec).

V doprovodu stíhačů a FAC prováděla posádka shoz senzorů podél silnice č.19, která vedla od průsmyku Mu Gia do Jižního Vietnamu a procházela zde v blízkosti základny Khe Sanh. Po prvním shozu oznámil Cmdr. Hayden stíhacímu doprovodu, že letoun byl zasažen palbou z ručních zbraní, ale že provede ještě druhý nálet. Během druhého shozu oznámil pilot stíhacího doprovodu, že jeden z hvězdicových motorů OP-2E hoří. Pilot měl v úmyslu vrátit se na základnu a začal stoupat nad hladinu oblačnosti, která ležela ve výšce 1 200 metrů. Také doprovod vystoupal nad mraky aby posádku OP-2E doprovodil na základnu, ale Neptune se nad mraky nikdy neobjevil. Poslední zpráva z OP-2E zněla: "Jsme dost zle poškozeni". Letoun FAC klesl pod pokrývku mraků a začal po OP-2E pátrat, nalezl ale pouze hořící vrak. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se někdo zachránil, nebyly vidět žádné padáky ani nebylo zachyceno vysílání beepru. Ani při dalším pátrání ze vzduchu nebyly v okolí vraku zaznamenány žádné známky života. V letech 1992 a 1993 provedl JTF-FA pátrání na místě havárie a nalezla zde kosti, části vybavení i některé osobní věci posádky.

27. února 1968 prováděla posádka 7 průzkum podél laoské Route 137. Asi ve 13.00 byl OP-2E zasažen z protiletadlového kanónu. Střepinami byl vážně zraněn ATN2 John Hartzheim, někteří další členové posádky byli lehce zraněni. Letoun začal hořet a jeho vnitřek se začal plnit hustým, štiplavým kouřem. Pilot Cmdr. Paul Milius oznámil letounu "Command and Control" pozici OP-2E s tím, že letoun není schopen letu. Zároveň požádal o okamžité spuštění záchranné operace. Poté vydal rozkaz k opuštění letadla. Letoun opustilo sedm členů jeho posádky. Potom začal letoun prudce stoupat, ale nakonec se zřítil do džungle. Na jeho palubě zůstal John Hartzheim, podle svědectví přeživších členů posádky 7 byl v době opuštění letadla již mrtvý. Jeho ostatky se podařilo identifikovat v roce 1999. Cmdr. Paul Milius byl veden jako MIA, nepodařilo se ho najít živého ani mrtvého. Po deseti letech byl status MIA změněn na "pravděpodobně zabit v akci". Jeho jménem byl v roce 1995 pokřtěn torpédoborec DDG 69.
Zbytek posádky létal dále jako "crew 7" na stroji MR 11, který byl přečíslován na MR 7.