UH-1 Jednomotorový (verze UH-1N dvoumotorový) víceúčelový vrtulník klasického uspořádání s dvoulistým nosným a vyrovnávacím rotorem, určený k přepravě osob a materiálu.

Pod vojenským označením UH-1 se vyrábělo několik modelů. Ve vietnamské válce létaly tyto modely a verze:
Bell Model 204 (verze UH-1A, B, C, E, F, L, M, P a HH-1K)
Bell Model 205 (verze UH-1D, H,)
Bell Model 212 (verze UH-1N)

Krátce o skončení korejské války, ve které se vrtulník nejvíce proslavil včasnou dopravou zraněných do polních nemocnic, vypsala US Army soutěž na nový vrtulník, který měl v první řadě sloužit právě pro evakuaci zraněných a také jako univerzální užitkový stroj.
Bell do soutěže poslal svůj Model 204, který dostal vojenské označení XH-40. Firma se rozhodla pro pohon vrtulníku použít turbohřídelový motor. Už předtím zastavěla jiný turbohřídelový motor do "bubliny" H-13 (XH-13F), znala výhody turbohřídelových motorů, které byly lehčí, výkonnější, spolehlivější a snadnější na údržbu. Bell se rozhodl použít motor XT53, který Lycoming vyvíjel s podporou armády. V roce 1955 vyzvala armáda Bell k postavení prototypů, na podzim 1956 uskutečnil XH-40 první zkušební let.
Vrtulník měl širokou, nízko posazenou kabinu, posádka i pasažéři seděli ve stejné rovině. Kabina byla dobře přístupná širokými dveřmi. Dobře přístupný motor byl umístěn mimo kabinu hned vedle převodovky u hlavního rotoru.
Ještě před vyrobením prvních sériových kusů přepracovala armáda svůj systém značení a vrtulník dostal označení HU-1. Zkratka vedla k přezdívce "Huey", která vytlačila oficiální jméno Iroquois do té míry, že i sám výrobce začal razit na jeden nožní pedál nápis Bell a na druhý Huey.

 

UH-1A byla základní verze pro U.S. Army. Poháněl jí motor T53-L-1A s výkonem 575 kW. UH-1A uvezl šest pasažérů nebo dvoje nosítka s ošetřovatelem. První kusy obdržela armáda v létě 1959 a byly přiděleny 82.Airborne, 101.Airborne a 57.Medical Detachment. Výroba byla ukončena v roce 1961, kdy tuto verzi nahradil UH-1B. Vyrobeno bylo 183 strojů, včetně 14 cvičných TH-1A se zatemněním pro lety podle přístrojů.
První jednotkou s UH-1 ve Vietnamu byl 57^th Medical Detachment (Helicopter Ambulance). Jeho stroje působily ve Vietnamu od dubna 1962.
V říjnu 1962 byla dopravena do Vietnamu UTTHCO (Utility Tactical Transport Helicopter Company), tato rota zkoušela různě vyzbrojené verze UH-1B, ale i UH-1A.

UH-1A se od UH-1B dá rozpoznat podle závaží u uchycení rotorových listů hlavního rotoru. U UH-1A směřují závaží dolů a jsou dál od hřídele, u UH-1B směřují nahoru a jsou mnohem blíže ke hřídeli rotoru (na některých fotografiích téměř nejsou vidět). Druhým rozlišovacím znakem je "ploutev" antény VHF/UHF nad čelním sklem UH-1B.

 

UH-1B se začal vyrábět na jaře 1961. Měl výkonnější motor T53-L-5 (715 kW), pozdější série dostaly motor T53-L-11 (820 kW). Celokovové listy hlavního rotoru, které nesl UH-1A, nahradily u UH-1B listy s voštinovou výplní. Nákladní kabina byla určena pro 8 osob nebo 7 vyzbrojených vojáků nebo pro tři zraněné na nosítkách, dva sedící zraněné a zdravotníka nebo 1 350 kg nákladu.

První UH-1B létaly ve Vietnamu už v roce 1962 (určitě u UTTHCO a možná i u 57^th Medical Det.), další následovaly na přelomu let 1963-64. Tyto UH-1B nahrazovaly CH-21 Shawnee (117^th, 118^th, 119^th, 120^th, 121^st Aviation Company). Další následovaly s příchodem Američanů v roce 1965. UH-1B létaly ve Vietnamu také u US Navy (HAL-3 "Seawolves") a australské RAAF (Squadron No.9)

Verze B byla ve Vietnamu používána také jako gunship. První ozbrojené UH-1B používala od konce roku 1962 UTTHCO, která zkoušela různé zbraňové subsystémy (raketnice XM3, XM159, pohyblivé kulomety XM6, 12,7 mm kulomety v pouzdrech XM14).
S příchodem amerických sil po roce 1965 se objevily i další kombinace zbraní na gunshipech UH-1B - granátomety na přídi, kombinace raketnic a pohyblivých rotačních kulometů apod.

Nejméně spolehlivým rozpoznávacím znakem mezi UH-1B a C je kryt motoru. Mnoho prvních UH-1C neslo starý kryt a naopak, občas se nový kryt z UH-1C zatoulá na UH-1B. Verze by se měly dát rozpoznat podle rotoru, ale to už je pro odborníky. Jednodušší je podívat se na umístění pitotovy trubice, UH-1B jí má na "čumáku" trupu, UH-1C nad čelním sklem vedle antény VHF/UHF. Patrně nejspolehlivějším znakem je samotný drak, umístění uzávěru palivové nádrže. Bohužel není vždy vidět. UH-1B ho má na pravé straně. UH-1C má uzávěr na levé straně a trochu výš. Někdy ho částečně zakrývá rám otevřených dveří.

 

UH-1C byl používán výhradně jako gunship. Ozbrojený a plně naložený gunship UH-1B nestačil rychlostí transportním strojům. "Gunship model Charlie" poháněl motor T53-L-9 (810 kW) později T53-L-11 (820 kW). Oproti UH-1B měl širší rotorové listy a změněnou hlavu nosného rotoru ('Model 540' rotor system). Měl také delší a širší stabilizační plochy na ocasním nosníku. Přepracovaný byl i vertikální stabilizátor na ocasním nosníku.

UH-1C nosily různou kombinaci výzbroje. Základem bylo několik typů raketnic, které bylo možné doplnit kulomety a granátometem. Gunshipům se přezdívalo "Hog", případně "Huey Hog" nebo "Heavy Hog" v případě gunshipů s nejtěžší výzbrojí.
Verze C se začala vyrábět v roce 1965. Výroba trvala dva roky, kdy v roli gunshipu nastoupila AH-1 Cobra. Přesto létal "model Charlie" až do konce amerického zapojení ve vietnamské válce. Vyrobeno bylo 766 kusů.

UH-1C #66-15045, 174.AHC "Sharks", Duc Pho, 1970.
Bílo-modré pruhy označují příslušnost k 14th CAB (Combat Aviation Battalion). Bílý trojúhelník na vertikálním stabilizátoru má připomínat žraločí ploutev a odkazuje na jméno roty - Sharks.

 

UH-1E byla verze určená pro USMC. Koncem 50.let začal Sbor námořní pěchoty hledat náhradu za vrtulníky OH-43. Ve své pozorovací roli měl částečně nahradit i Cessnu O-1 a důraz byl kladen na podporu útočných operací. Typ, který by používala i armáda, by snížil finanční náklady, ale armádní program LOH z počátku 60. let byl příliš vzdálený představě USMC, ale typ UH-1 už ne.
V té době byla ve výrobě verze UH-1B, proto prvních 34 UH-1E vycházelo z této verze. Zbytek ze 192 dodaných UH-1E pak vycházel z verze UH-1C. Stroje Námořní pěchoty musely být přizpůsobeny jejím požadavkům. Vrtulníky USMC často operují z omezeného prostoru na lodích, proto jsou vybaveny rotorovou brzdou, která rotor rychle zastaví a vrtulník může být odklizen z paluby. Hořčíkové díly byly nahrazeny hliníkovými, protože hořčík koroduje pokud na něj působí slaná voda. Další úprava se týkala elektrického systému. Armádní stroje používaly stejnosměrný proud, mariňácké střídavý. Přizpůsobit bylo také potřeba radiové a navigační vybavení.

UH-1E létaly neozbrojené transportní i s výzbrojí jako gunshipy. Na několika kusech se zkoušela i otočná věžička Emerson TAT-101 umístěná pod přídí, ale neúspěšně.

 

UH-1F vycházel z "krátkého" modelu 204 a byl určen pro USAF. V první řadě byl určen pro přepravu materiálu i osob na základnách s mezikontinentálními balistickými střelami.
Letectvo mělo na skladech dostatek motorů T58-GE-3 (932 kW), které poháněly CH-3 a nechtělo zavádět další motor do svého inventáře, proto požadovalo, aby UH-1F poháněl tento motor. Vyústění turbíny se nachází na pravé straně trupu a je tak charakteristické pro verze USAF. Méně viditelnými změnami byl rotor a delší ocasní nosník, obojí pocházelo z UH-1D. První stroje obdrželo letectvo v roce 1964.

Prvním uživatelem UH-1F ve Vietnamu byla 606^th Air Commando Squadron. Vrtulníky obdržela pravděpodobně v květnu 1966. Vrtulníky 606.ACS prováděly podporu thajské armády a pohraniční policie na území Thajska a Laosu. Pomáhaly také zachraňovat oběti záplav v Thajsku. Ale létaly i mise pro Air America, kdy posádky nosily civilní oblečení.
Počátkem roku 1967 bylo těchto prvních 15 strojů i s posádkami a obsluhou přesunuto k 20.SOS, která létala i s CH-3. UH-1F 20.SOS byly známé jako "Green Hornets", kdežto CH-3 jako "Pony Express". 20^th Special Operations Squadron podporovala vedení nekonvenční války, většinou se jednalo o utajené operace v Laosu a Kambodži. Vrtulníky převážely laoské vojáky a často spolupracovaly s týmy MACV-SOG.

UH-1F byly transportní stroje, většinou byly vyzbrojeny kulometem M60, který obsluhoval palubní technik. Asi 20 UH-1F bylo upraveno jako gunshipy, označované jako UH-1P.

 

HH-1K byla verze pro US Navy k provádění vyhledávacích a záchranných operací. Nikde se ovšem neuvádí, že by HH-1K měly nějakou zvláštní úpravu pro mise SAR (nebo dokonce CSAR). Je možné, že stroje měly sloužit jako náhrada starších transportních vrtulníků, které byly využívány i pro mise SAR, např. SH-34J.
HH-1K vycházel z UH-1E, ale poháněl ho motor T53-L-13 o výkonu 1 000 kW. Upraveny byly některé avionické přístroje, aby odpovídaly standartu Navy.

Námořnictvo obdrželo celkem 27 HH-1K, první stroje obdrželo v květnu 1970. Pouze 4 HH-1K byly nasazeny ve Vietnamu. Stroje byly přiděleny peruti HA(L)-3 "Seawolves" v listopadu 1970 jako náhrada za zničené UH-1L. Ještě ten samý měsíc byl jeden stroj zničen, takže v nějakém delším časovém úseku provozovala squadrona pouze 3 stroje.
HA(L)-3 byla peruť útočných vrtulníků - gunshipů. HH-1K (a UH-1L) představovaly transportní prvek perutě. Obě verze byly umístěny v Binh Tuy, odkud prováděly logistickou podporu a vysazování/vyzvedávání osob (včetně týmů SEALs), létaly i jako vzdušné velitelské stanoviště. HH-1K tedy nelétaly pouze specializované vyhledávací a záchranné mise, ale fungovaly jako běžné transportní stroje.
Na obou typech transporních vrtulníků se experimentovalo se závěsníky pro kontejnery s napalmem nebo pumy o váze 500 liber (226 kg), pomocí kterých by vrtulník vytvořil přistávací plochu v džungli.

 

UH-1L byla víceúčelová verze pro US Navy, která vycházela z UH-1E. Poháněl jí motor T53-L-13 o výkonu 1 000 kW. Vyrobeno bylo 8 UH-1L, všechny byly odeslány do Vietnamu k peruti HA(L)-3. První 4 kusy obdržela HA(L)-3 v listopadu 1969, další 4 následující rok. Stroje byly umístěny v Binh Tuy. Plnily transportní úkoly, přepravu osob i nákladu, vysazování a vyzvedávání osob (včetně týmů SEAL), používaly se i k vedení psychologické války tj. shoz letáků, přehrávání magnetofonových pásků, jejichž obsah měl působit na vietkong. Transportní stroje létaly také jako vzdušné velitelské stanoviště.
UH-1L byly obdobou armádních "slicků", létaly neozbrojené, nebo s dveřními střelci. Zkoušely se na nich závěsníky pro kontejnery s napalmem nebo pumy o váze 500 liber (226 kg), pomocí kterých by vrtulník vytvořil přistávací plochu v džungli. Zkoušely se také raketnice na 19 raket.

 

UH-1M byla "upragovaná" verze UH-1C. Největší změnou byl silnější motor T58-L-13 o výkonu 1 000 kW. Kvůli motoru bylo třeba vyměnit některé další součástky. Modernizaci bylo možné provést přímo u jednotky ve Vietnamu. Vzhledově se nelišil od UH-1C. UH-1M létaly i u perutě HA(L)-3 amerického námořnictva. Když se zvýšil počet Cober AH-1G, armáda předala námořnictvu přebytečné UH-1M (ale i UH-1B a C).

Někdy se uvádí, že UH-1M byla noční verze. Pravděpodobně to vzniklo tím, že první tři UH-1M, které byly dopraveny do Vietnamu, byly vybaveny systémem nočního vidění INFANT (Iroquois Night Fighter and Night Tracker) firmy Hughes. Systém obsahoval TV kameru s vysokou citlivostí (LLLTV) a infračervený reflektor, pomocí kterých se zaměřoval zbraňový subsystém M21. Miniguny byly vybaveny tlumiči plamene. Kvůli oslepování LLLTV bylo upraveno složení munice. Obyčejné náboje a značkovací byly v poměru 9:1 oproti normálu, který byl 5:1. Tyto první tři UH-1M s INFANT létaly v období prosinec 1969 až únor 1970 u 227^th Assault Helicopter Battalion, 1^st Cavalry (Airmobile).

 

UH-1P byla ozbrojená verze USAF, používaná výhradně v jihovýchodní Asii. Verze vznikla vyzbrojením UH-1F. Gunshipy UH-1P nesly dva raketové podvěsy XM157/XM158 (v řeči letectva LAU-59/A) a dva miniguny M134 ráže 7,62 mm (po usaf-sku GAU-2B/A). Miniguny mohl ovládat střelec, nebo mohly být zafixovány v pozici ve směru letu, potom je odpaloval pilot.

Písmena F/P patrně měla sloužit k rozlišení neozbrojené a ozbrojené verze, slicků a gunshipů. Je to trochu neobvyklé, např. UH-1B létaly jako gunshipy i jako neozbrojené a pořád nesly označení UH-1B. UH-1P byly označovány jako vrtulníky pro vedení psychologického boje. Pravděpodobně to byla jen oficiální krycí legenda.
Stejně jako UH-1F byly i UH-1P přiděleny 20^th Special Operations Squadron "Green Hornets".

 

UH-1D nebo také Model 205 začal vnikat už v roce 1960 a byl především určený pro taktickou přepravu vojsk. Trup byl prodloužen o metr, rozměrnější nákladní kabina pojala dvojnásobek osob oproti UH-1B - až 14 sedících, nebo 6 raněných na nosítkách a zdravotnický doprovod nebo 1 800 kg nákladu. UH-1D se začal vyrábět s motorem T53-L-9 (810 kW), ale rychle ho nahradil T53-L-11 o výkonu 820 kW. První stroje obdržela armáda na podzim 1963.

 

UH-1H byl obdobný verzi D, ale poháněl ho výkonnější motor T53-L-13 (1 000 kW). UH-1H se začal vyrábět na podzim 1967. Starší UH-1D byly výměnou motoru "upgradovány" na verzi UH-1H. Upgradované UH-1H jsou nerozeznatelné od UH-1D. Továrně vyrobené UH-1H se dají od UH-1D rozeznat podle umístění pitotovy trubice. Továrně vyrobené UH-1H mají pitotku nad čelním sklem (stejně jako UH-1C), UH-1D (a upgradované UH-1H) ji mají na předku trupu, stejně jako UH-1B.

UH-1H, stejně jako UH-1D, létaly především jako transportní stroje. Mohly být ale vyzbrojeny a létat jako gunshipy. Nejznámější jsou asi gunshipy UH-1H australské 9.squadrony RAAF "Bushranger".

 

UH-1N byla dvoumotorová verze, civilní označení bylo Model 212. UH-1N je známý i jako "Twin Huey".
Firma Bell postavila první dvoumotorovou verzi Hueye už v roce 1965, ale tehdy se jednalo o jediný prototyp poháněný motory Continental.
K dvoumotorové verzi se Bell znovu vrátil v roce 1969 na popud kanadské vlády a firmy Prat&Whitney Canada (PWC), která byla výrobcem motoru T400-CP-400 (PT6T3) "Turbo Twin Pac". Ozbrojené síly obdržely první stroje na podzim 1970. Americká armáda neprojevila zájem o UH-1N, ale stroje sloužily u USAF, US Navy a USMC. V Kanadě byly zavedeny pod označením CUH-1N, které bylo později změněno na CH-135.

Ve Vietnamu s UH-1N létala jediná jednotka a to 20.SOS "Green Hornets" amerického letectva. Podobně jako v případě UH-1F/P používala jednotka neozbrojené (slicky) i ozbrojené vrtulníky (gunshipy). A stejně jako UH-1F/P nesly i UH-1N standardní kamufláž užívanou letectvem v jihovýchodní Asii.