Na začátku roku 1972 zůstaly ve Vietnamu jen zbytky amerických pozemních sil. Z větších jednotek to byly pouhé dvě brigády. Bezpečnost země převzaly jihovietnamské síly. Komunistické velení VDR cítilo, že by mohlo zasadit konečný úder nebo alespoň obsadit část území před koncem mírových rozhovorů které probíhaly v Paříži. Místo dosavadní partyzánské hry na schovávanou udeřila severovietnamská armáda (NVA) plnou silou. 30.března spustila velký útok, v západní literatuře nazývaný "Velikonoční ofenzíva". NVA překročila Demilitarizovanou zónu, další velké útoky směřovaly na Kontum (II.CTZ) a An Loc (III.CTZ). Komunisté tušili, že americká pomoc bude jen ve formě letecké podpory, proto byla invazní armáda zvlášť posílena o protiletadlové zbraně a to včetně protiletadlových raket (SAM).

Bat 21 Bravo a později i další sestřelení letci přistáli uprostřed severovietnamské ofenzívy. Na počátku invaze neměli američtí vojáci v jihovýchodní Asii informace o jak mohutný útok se jedná. Všichni letci, kteří na vlastní oči viděli množství lidí a techniky na zemi, byli šokováni. Rozvědka je o ničem takovém neinformovala. Tíha pozemních bojů ležela na jihovietnamské armádě (ARVN). Jihovietnamci chtěli především zastavit útok, američtí letci na zemi byly pro ně komplikací. Americkou prioritou bylo zachránit letce. Letecké údery na jejich ochranu mnohdy dostaly přednost před lety na podporu jihovietnamských sil.

2.dubna 1972

2.dubna směřovala formace tří B-52 ke svému cíli, který ležel několik kilometrů severozápadně od Camp Carroll. Protože se v oblasti očekávalo množství radarem řízených protiletadlových zbraní, měly B-52 doprovod několika letadel. Jednalo se o dva letouny stíhacího doprovodu, potom dvojici F-105G Wild Weasel a dva EB-66 Destroyer.

EB-66 náležely k 42.TEWS (taktická peruť pro vedení radioelektronického boje) se základnou v thajském Koratu, odkud odstartovaly po půl druhé odpoledne. EB-66C nesl volací znak "Bat 21". Tento stroj mohl podle zachycených radarových signálů určit pozice radarů. Pro vlastní obranu mohl spustit rušící zařízení, které rušilo radarem naváděné rakety. Posádku EB-66C tvořilo šest mužů - pilot, navigátor a čtyři důstojníci pro vedení radioelektronického boje (EWO - Electronic Warfare Officer). V případě EB-66C seriového čísla 54-0466 a s volacím znakem "Bat 21" to byli tito příslušníci USAF: pilot MAJ. Wayne L. Bolte, navigátor LTC. Iceal Hambleton a EWO LTC. Charles A. Levis, LTC. Anthony R. Giannangeli, MAJ. Henry M. Serex, 1LT. Robin Gatwood.

Druhý Destroyer, EB-66E "Bat 22", měl posádku tříčlennou a jeho úkolem bylo v případě potřeby rušit radarem naváděné rakety a protiletadlové kańony. Také všechny B-52 nesly vlastní rušičky.

Kolem 16.50 zaznamenaly letouny, že jsou sledovány severovietnamskými radary. Dvě stanoviště raket SA-2, umístěných na jih od prostoru cíle, na ně vypustily čtyři střely. EB-66E ("Bat 22") letěl před formací B-52. Jeho pilot provedl prudký manévr, aby se vyhnul raketám. Ty vybuchly mezi B-52 a "Bat 22". Kvůli manévru ztratil EB-66E výšku a tak pomalu doháněl B-52. Letouny byly zachyceny dalším radarem, tentokrát z východu. Téměř okamžitě ně vypálily dalších šest raket. B-52 opět spustily rušičky a zahájily unikový manévr. Dva bombardéry ještě předtím stihly shodit náklad na cíl. Rakety letadla opět minuly. Ale kolem letadel začala vybuchovat palba radarem řízených protiletadlových děl. F-105G Wild Weasel proti nim vypálily své protiradarové střely.

Ze severozápadu zaměřil letadla další radar a vstříc letadlům letěly další tři rakety. Salva tří raket byla standartní sovětská doktrína. Mezi raketami a bombardéry letěl EB-66C "Bat 21". Jeho posádka spustila rušící zařízení a pilot se pokusil uniknout ostrým obratem. Jedna raketa vybuchla pod letadlem, které začalo z výšky asi 8 800 nekontrolovatelně padat. Navigátor Iceal Hambleton na víc nečekal a zatáhl za madla katapultu. O několik sekund později letadlo explodovalo, pravděpodobně zásahem další rakety SA-2. Zbytek posádky EB-66C zůstal v letadle. Trosky letounu EB-66C dopadly přibližně 20 km jižně od DMZ, 10 km severozápadně od Dong Ha v provincii Quang Tri. Těla posádky nebyla nikdy nalezena.

Sestřelení "Bat 21" mělo několik svědků. Mimo jiných i záchranné a létající velitelské stanoviště (ABCCC) letadlo HC-130 ("King 22"), které kroužilo nad mořem. Vysílání beepru a následně i hlasová komunikace potvrdila, že přežil Lt.Col. Hambleton (osobní volací znak "Bat 21 Bravo"). Hambleton se ještě vznášel na padáku, když byla spuštěna záchranná operace. Dalším svědkem sestřelení byla posádka předsunutých leteckých návodčí (FAC) v letadle Cessna O-2 1LT. Bill Jankowski a CPT. Lyle Wilson (volací znak "Bilk 34" - 20.TASS). Oba letci viděli Hambletonův padák, navázali s navigátorem hlasový kontakt. Mraky visely nízko nad zemí. Padák i letadlo byly nad mraky, ze země nebyly vidět. Jankowského letadlo sledovalo a doprovázelo Hambletona. Z mraků vypadly asi ve výšce 250 metrů. Z této výšky to trvalo na zem několik sekund. Nad zemí byla mlha, pilota na padáku si nikdo nevšiml, i když nejbližší vojáci byli asi jen 100 m daleko. Hambleton přistál v suchém rýžovém poli. Po přistání se kryl za malým svahem, který mu poskytoval alespoň nějakou ochranu. "Bilk 34" se snažil obhlídnout jeho pozici, ale ihned se stal cílem protiletadlové palby. Jankowski byl šokován množstvím vojenské techniky a vojáků na zemi.

Hambleton přistál asi 2 km od mostu Cam Lo. Most byl velmi důležitý pro Severovietnamce. Byl to jediný most přes řeku Mieu Giang, po kterém mohla přejet těžká technika. Druhý podobný most v Dong Ha vyhodil do vzduchu při odvážné akci americký poradce Capt. John Ripley (USMC), když pod nepřátelskou palbou šplhal v konstrukci pod mostem a umisťoval tam nálože.

LTC. Iceal "Gene" Hambleton sloužil jako radista již během 2.světové války, ale neúčastnil se bojů. Do aktivní služby u letectva znovu vstoupil v roce 1950. Během korejské války odlétal 43 letů jako navigátor B-29. V 60.letech pracoval na projektech balistických raket, včetně raket Titan I a Titan II. Sloužil také na velitelských postech perutí balistických raket. Znal i místa, na která jsou rakety zaměřeny. Byl to velmi dobře informovaný důstojník. Hambleton odhadoval, že by se z případného zajetí nedostal živý, nejspíš by se ani neobjevil na seznamu zajatců.

Hambletonovi bylo 53 let, pomalu pomýšlel na odchod do výslužby. Pro něj, stejně jako pro mnoho dalších, byla vietnamská válka možností dalšího povýšení. Do penze mohl jít jako plukovník (colonel). Proto se přihlásil jako navigátor. U 42.TEWS (42.taktická peruť pro vedení radioelektronického boje) jako starší navigátor přiděloval ostatní navigátory k letům. S Velikonoční ofenzívou se zvýšil počet letů. Navíc let 2.dubna byl nařízen narychlo - B-52 měly původně letět bez doprovodu. Proto Hambleton k letu "Bat 21" přidělil sám sebe. Byl to jeho 63.let. Z katapultáže si odnesl rozříznutý prst a pohmožděná záda.

Bill Jankowski ("Bilk 34") jako koordinátor záchranné akce (on-scene commander) se snažil o rychlé vyzvednutí Hambletona. Na jeho rádiové volání odpověděly dvě A-1 ("Sandy 07" a "Sandy 08"), které byly v oblasti a měly zajišťovat záchranu dříve sestřeleného pilota (FAC pilot 1LT. Richard Abbot seskočil nad mořem a byl vyzvednut lodí). "Sandy 07", CPT. Don Morse převzal velení operace. Morse předpokládal, že by se mohlo jednat o jednoduchou akci, dokud je FAC "Bilk 34" nepřivedl k pozici sestřeleného letce. Letadla se okamžitě stala cílem protiletadlové palby. Jako všichni letci, předtím i potom, byl i Morse šokovaný množstvím nepřátelských sil.

"Bilk 34" i "Sandy 07" se snažili zajistit další podporu záchranné operace. V oblasti se nacházel UH-1H "Blueghost 39". Vrtulník patřil F Troop, 8th Cavalry. Jednalo se o jednotku letecké kavalerie, podle volacího znaku by mělo jít o transportní stroj "Modrých". Rota F patřila k průzkumu 196.pěší brigády se základnou v Da Nangu. Na palubě "Blueghost 39" byl reportér UPI Stu Kellerman, kterého doprovázel operační důstojník roty, CPT. Thomas White. Vrtulník byl na cestě z Dong Ha. CPT. White nejprve chtěl nechat otočit vrtulník ke Cam Lo, ale podle původných zpráv se mohlo jednat o záchranu až šesti osob. Vrtulník proto nejprve mířil do Hue/Phu Bai, kde měl dotankovat a vysadit oba pasažéry.

V Hue/Phu Bai se k UH-1H připojily dvě cobry AH-1G "Blueghost 28" a "Blueghost 24". Asi pět minut po odletu vrtulníků poslal za nimi CPT. White další UH-1H "Blueghost 30". CPT. Mike Rosebeary ("Blueghost 28") přikázal pilotovi druhé AH-1G, aby počkal a doprovázel druhý Huey.

Podle instrukcí FAC ("Bilk 34") letěla první dvojice vrtulníků směrem k Dong Ha, kde se otočila na západ, podél silnice 8B. První letěl UH-1H ve výšce asi 15 metrů nad zemí. Asi 900 metrů za ním a ve výšce 90 metrů letěla Cobra, v pozici, aby mohla v případě potřeby použít zbraně. Krátce poté, co vrtulníky přelétly řeku, začala oba vrtulníky párat protiletadlová palba. "Blueghost 28" odpověděl raketami a střelbou z granátometu, ale záblesky nepřátelských zbraní byly všude. Střely bubnovaly do spodku trupu. Na palubní desce začaly svítit varovné kontrolky, Cobra přišla i o část překrytu kabiny. Pilot stočil cobru k jihu, aby opustil oblast střelby.

"Blueghost 39" na tom byl podobně, možná ještě hůř. Pilot Kulland stačil provést náznak uhnutí, ale poté se začalo kouřit z prostoru motoru. Téměř neovladatelný UH-1H tvrdě přistál asi 6,7 km západně od Hambletona. Dveřní střelec Jose Astorga byl ještě před dopadem zraněn, kulka mu zlomila kost v noze. Po dopadu ztratil krátce vědomí. Když přišel k sobě, snažil se zjistit stav ostatních z posádky. Ozval se kopilot Frink. Astorga mu pomohl dostat se z upínacích popruhů a začal se plazit od vrtulníku. Z vrtulníku se ozval hlas. Byl to palubní technik Paschall. Měl zaklíněnou nohu. Frink se vrátil pomoci mu, když se vrtulník stal terčem další palby. Několik střel zasáhlo nádrž a vrtulník explodoval.

Zraněný Jose Astorga padl do zajetí. Ostatní z posádky, pilot 1LT. Byron K. Kulland, kopilot WO John W.Frink a SP5 Ronald P.Paschall byli prohlášeni jako MIA. Jejich ostatky byly vráceny do USA v roce 1993 a v roce 1994 byly tyto ostatky identifikovány. Jose Astorga se vrátil do USA v roce 1973 v rámci operace Homecoming (propuštění vězněných Američanů).

"Blueghost 28" varoval další dvojici vrtulníků, aby nepřekračovala řeku. Poté se mu povedlo posadit vrtulník na zem. Posádku vyzvedl HH-53 "Jolly Green 67", který se od odpoledne, spolu se "Sandy 07 a 08", nacházel v oblasti.
Na zemi zatím řídil Hambleton nálety obou skyraiderů. Počasí se zhoršilo a začalo se stmívat. "Sandy 07" viděl, že rychlá záchrana nebude možná. Oba stroje byly vážně poškozené a zamířily do Da Nangu.

Hambleton byl o nezdařené záchraně informován z rádia. V úkrytu na rýžovém poli nemohl zůstat dlouho. Potřeboval lepší skrýš. Tu mu poskytl nedaleký porost stromů a keřů. Pomocí nože vykopal díru, do které se schoval a přikryl větvemi. Vykopanou hlínu předtím rozházel po okolí, aby nebylo poznat, že tam někdo kopal.

Během večera se vystřídala i letadla, která bděla nad bezpečností "Bat 21 Bravo". Jako FAC nejprve létala Cessna O-2A z 20.TASS ("Trail 34"), kterou vystřídal OV-10A s úpravou Pave Nail a volacím znakem "Nail 59" (23.TASS z Nakhon Phannom). Hambleton hlásil pohyby velkých jednotek, stejně jako všichni letci, kteří sestoupili pod oblačnost. Kolem Hambletonovy pozice shodila letadla kontejnerovou munici, která fungovala jako malé miny (tzv. gravel - štěrk).

Létající velitelské stanoviště "King 22" vystřídal jiný HC-130 "King 27". Vzhledem k blízkosti DMZ a možného nebezpečí MiGů požadoval jeho velitel stíhací doprovod. A kvůli hrozícím raketám SA-2 potom letadlo pro vedení radioelektronického boje. Po dotankování v Da Nangu tedy znovu do akce odstartoval "Bat 22" (EB-66E). Ten také ohlásil aktivitu radarů Fan Song.

"King 27" se přesunul více k severu, protože Hambletonovo rádio bylo špatně slyšet. Pilot a velitel HC-130 si náhle všiml pěti světel, která byla na mraky. Vzápětí si uvědomil, že to jsou rakety a míří na jeho letadlo. HC-130 neměl žádné prostředky REB, jediná obrana byl únikový manévr. Pilot "zlomil" hercules do ostré klesavé zatáčky, rakety explodovaly nad letounem a zasypaly ho šrapnely.

"Nail 59" byl ještě udiven ostrým manévrem velkého letadla, když zahlédl tři rakety, které letí jeho směrem a tak mu nezbylo nic jiného, než napodobit manévr "King 27". Povedlo se mu raketám vyhnout, ale ztratil dost rychlosti. Potom uviděl další dvě rakety, odpálené z jiného stanoviště. Protože věděl, že běžná praxe bylo odpálení tří raket, začal se spolu s pozorovatelem na zadním sedadle rozhlížet po další střele. Ta se rychle blížila zprava vpředu. Pilot odhodil přídavné nádrže a výzbroj a znovu "ohnul" Bronco do prudkého klesání. Podobně jako v případě "King 27" vybuchla střela nad letadlem.

3.Dubna 1972

Hambleton byl v noci ve spojení s FAC a předával jim údaje o pohybu nepřátel. Musel být ale velmi opatrný, protože vojáci NVA se pohybovali blízko jeho úkrytu, někdy procházeli kolem i ve vzdálenosti méně než deseti metrů.

"Bat 21 Bravo" měl stálé pokrytí letadly FAC. Za úsvitu tak nad Hambletonem létal "Nail 25" (Capt. Rocky Smith, Capt. Rick Atchison) s OV-10A Pave Nail. Pomocí laserového značkovače a LORAN zaznamenal Hambletonovu pozici s přesností 10 metrů.
Protože počasí bylo pořád nepříznivé, letecké udery bylo možné provádět převážně podle systémů Combat Skyspot nebo LORAN. Během dne se ale začala oblaka protrhávat. V oblasti byly tři dvojice skyraiderů A-1 a několik záchranných vrtulníků HH-53. Během dne došlo ke dvěma pokusům o vyzvednutí Hambletona, ale jakmile se vrtulníky ocitly v dostřelů severovietnamských zbraní, skončily roztřílené jako řešeto a se štěstím přistály v Hue/Phu Bau.

Jedním z FAC letadel, které pracovaly nad Hambletonem, byl "Nail 38", OV-10A (*) s posádkou CPT. Bill Henderson a 1LT. Mark Clark. Po několika hodinách práce v oblasti musel letět do Da Nangu pro palivo. Podle původních plánů se Henderson s Clarkem měli vrátit do Nakhon Phanom, ale protože už v oblasti pracovali, měli odstartovat zpět do oblasti se sestřeleným letcem a řídit letecké útoky, případně koordinovat záchranný pokus, pokud bude dostupný nějaký vrtulník.

Henderson slyšel varování před SA-2, ale podle informací, které o raketách kolovaly, potřeboval SAM aby cíl letěl v určité minimální výšce. A jeho letadlo létalo níž. Proto ho přiletající raketa překvapila. Sice se pokusil o únik, ale pozdě. Raketa explodovala u zadní části letadla. Oba letci se katapultovali.
Henderson dopadl severně od řeky i silnice TL88. Po přistání se ukryl za malé skalisko, potom se přesunul do bambusové houštiny. Clark přistál pár metrů od řeky, na jejím jižním břehu.

Podobně jako u Hambletona se koordinátor, v tu chvíli to byl "Sandy 01", pokoušel zorganizovat rychlé vyzvednutí obou letců. Podobně jako předchozí den na jeho volání odpověděli kavaleristé roty F, 8.pluku. Jednalo se o dvě AH-1G - "Blueghost 26" 1LT. LaCelle, druhou cobru pilotoval velitel "Rudé" čety CPT. Tim Sprouse jako "Blueghost Red". Kolektiv transportního UH-1H "Blueghost 30" držel WO Ben Nielsen. A podobně jako již několikrát předtím se vrtulníky dostaly do těžké palby, jakmile se ocitly v dostřelu severovietnamských zbraní. Poškozené helikoptéry přistály v Quang Tri. Jako zázrakem nebyl nikdo zraněn.

Clark viděl do jaké palby se vrtulníky dostaly a bylo mu jasné, že nějaký čas na zemi ještě zůstane. Úkryt našel pod plevelem zarostlým žiletkovým drátem.
Henderson se stále ukrýval v bambusovém houští a plánoval, že se v noci přesune. K jeho smůle začala několik metrů od jeho ukrytu kopat skupinka vojáků NVA postavení pro protiletadlový kulomet. Po jeho dokončení sice odešli, ale než se stačil Henderson přesunout pryč, vrátili se zpět. Jeden z vojáků přišel k Hendersonovu úkrytu a mačetou začal osekávat bambus. Zahlédl Hendersona a ten padl do zajetí.

Hambleton začal pociťovat hlad. Informoval FAC, že se chce poohlédnout po něčem k snědku. FAC ho nabádal k opatrnosti a nepřímo ho upozornil, aby si dal pozor na minová pole, která byla kolem Hambletonova úkrytu vytvořena z bombletek. Hambleton doufal, že by mohl nějaké jídlo najít na zahrádkách vesničanů. V dálce viděl vesnici, ale ta byla víc než kilomet vzdálená. Blíže se nacházela samota s několika chýšemi. U nich skutečně našel nějaké plody, ale většina z nich byla ještě nezralá. Utrhl si několik kukuřičných klásků, ananas a neznámé bobule. Byly sladké, takže nejspíš i jedlé. S touto sklizní se vrátil do úkrytu.

4. a 5.dubna 1972

Severovietnamská armáda nepostupovala dál a přeskupovala síly. Počasí bylo špatné, letecké útoky na pozice NVA prováděla letadla hlavně podle systémů Combat Skyspot a LORAN. V oblasti pracovalo i několik dvojic skyraiderů a snažily se zjistit, jestli se nenaskytne nějaká možnost záchranné akce. Ale skyraidery se opět setkaly se silnou protiletadlovou palbou. Z deseti strojů bylo osm poškozených, z toho jeden odepsaný.

Další den byl podobný tomu předešlému. Šance na záchranu malá, navíc na letadlech a vrtulnících prováděli mechanici opravy poškození.

6.dubna

Od rána vládlo dobré počasí s téměř neomezenou viditelností. Letadla USAF i VNAF podnikala údery na uskupení NVA. V 15.15 hodin se z Da Nangu zvedla záchranná skupina, kterou tvořily dva vrtulníky HH-53 ("Jolly Green 60 a 67") a čtyři skyraidery A-1. Skupina se přesunula do vyčkávacího bodu severovýchodně od Quang Tri. Dva skyraidery se vydali do prostoru operace vyhodnotit hrozby. CPT. Fred Boli ("Sandy 01") spolu se svým wingmanem létali nad oblastí, ostřelovali cokoliv podezřelého a čekali na odezvu. Spolu s tím plánovali přístupovou trasu. Odezva nepřátel byla poměrně slabá.

V 16.15 přikázal "Sandy 01" pilotům FAC, aby ukončily nálety a mohl se vydat přímo nad pozici "Bat 21 Bravo". Při té příležitosti mu chtěl shodit soupravu se zásobami. Ale odjišťovací drát byl poškozený a souprava nešla uvolnit ze závěsníku. "Sandy 01" znovu vyhodnocoval situaci přimo v prostoru vyzvednutí a nařídil FAC kam mají směřovat další údery. "Jolly Green 67" a další skyraidery se přesunuly do výchozího bodu akce.

Ve výchozím bodě provedl "Sandy 01" poslední domluvu akce. Po 17. hodině se ke skupině připojil další skyraider "Sandy 03" s plným nákladem raket s bílým fosforem. Nejprve "Sandy 02" a potom "Sandy 03" měly před vrtulníkem pokládat kouřovou clonu. Tři skyraidery měly chránit "Jolly Green 67" "poměnkovým kruhem" - kroužit kolem vrtulníku a útočit na případné hrozby. "Sandy 01" měl vše sledovat a řídit seshora. Jako první měl být vyzvednut "Bat 21 Bravo", poté Clark ("Nail 39 Bravo"). Pokud by to bylo nutné, mohl být Clark vyzvednut záložním vrtulníkem "Jolly Green 60".

Skupina se k Hambletonově pozici blížila ze severovýchodu, přelétávala přímo na Clarkem. Jakmile vrtulník přeletěl řeku, ze všech stran se spustila severovietnamská palba. Vrtulník přesto postupoval dál. Když byl 100 metrů od Hambletona, vydal "Sandy 01" příkaz, aby "Bat 21 Bravo" označil svou pozici dýmovnící. V ten samý okamžik zahlásil "Jolly Green 67", že byl poškozen a vzápětí upřesnil, že byla zasažena palivová soustava. "Sandy 01" dal vrtulníku příkaz k návratu. Hambleton celou komunikaci slyšel v rádiu, poznal, že situace je vážná a dýmovnici nepoužil.

Poškozený vrtulník se měl vrátit po stejné trase, kterou přiletěl. Místo toho se stočil na východ, nad největší koncentraci nepřátel. Sandy vyčistily pro vrtulník ústupovou trasu, "Sandy 01" volal rádiem, ať vrtulník točí na jih, doprava. Někdo na palubě vrtulníku ale patrně držel tlačítko mikrofonu a blokoval přijetí zprávy. HH-53 zatočil asi až po kilometru, ale otočení bylo příliš ostré a vrtulník směřoval na jihozápad. Skyraidery znovu rádiem upřesňovaly směr letu a čistily před vrtulníkem cestu. Potom na vrtulníku vyšlehl oheň mezi rotorem a levým motorem. Vzápětí odletěly kusy ocasního rotoru a roztříštily listy hlavního rotoru. "Jolly Green 67" sklouzl doleva a dopadl na zem, asi 1,5 km od Clarkovy pozice. Po dopadu se ihned rozšířil oheň. Nikdo z posádky se nezachránil. Vrak HH-53C 68-10365 "Jolly Green 67" hořel ještě několik dní.

Ostatky posádky byly vyzvednuty v roce 1992 a v roce 1997 byly tyto ostatky identifikovány. V roce 1997 byla také těla posádky, kterou tvořili CPT.Peter H. Chapman, CPT. John H. Call III a seržanti Roy D. Prater, Allen J. Avery, William R. Pearson, James H. Alley, uložena na Arlingtonském národním hřbitově.

7.Dubna 1972

Všechno v oblasti se netočilo jen kolem záchrany sestřelených letců. Kolem nich probíhala invaze. Ve vzduchu létalo několik FAC letadel, která řídila nálety na pozice NVA. Některá letadla FAC, ať USAF nebo VNAF měla v kokpitu námořní důstojníky, kteří řídili dělostřeleckou palbu z plavidel. Jedno z takových letadel bylo OV-10A Bronco s volacím znakem Covey 282. Letoun náležel k 20.TASS z Da Nangu. Pilotem byl 1LT. Bruce Walker, na zadním sedadle seděl 1LT. Larry Potts. FAC měl v oblasti DMZ řídit palbu lodí ve snaze přerušit zásobovací trasy NVA.

Přibližně v 11.15 zasáhla Covey 282 protiletadlová raketa. Oba členové posádky se katapultovali. 1LT. Walker se ohlásil rádiem, po přistání se snažil vzdálit od padáku. Druhý člen posádky, Larry Potts se neohlásil. Nepodařilo se najít jeho pozici a ani padák. Pátralo po něm několik FAC letadel, která se opět stávala cílem protiletadlových raket. Naštěstí bez dalších ztrát. Red Crown, loď námořnictva, která sledovala severovietnamskou vzdušnou aktivitu, napočítal ten den 83 odpalů raket.

Na zemi čekali na záchranu tři letci. Walker se nacházel asi šest kilometrů severovýchodně od Hambletona. Ještě pár událostí toho dne mělo vliv na další vývoj. Oblast byla uznána příliš nebezpečnou pro vrtulníky. Velitel MACV generál Abrams zakázal další pokusy o vyzvednutí pomocí vrtulníků.
LTC. Andy Anderson (USMC), velitel JPRC, si telefonicky domluvil na další den schůzku se zastupujícím velitelem 7.AF gen. Marshallem.

8.dubna 1972

Podplukovník Anderson byl velitelem Společného střediska pro záchranu osob (Joint Personnel Recovery Center). JPRC bylo krycí označení pro Recovery Studies Division, součást MACV SOG, konkrétně MACV SOG-80 (též jako MACSOG-80).

Týmy MACV SOG prováděly tajné operace hlavně v oblastech, kde americké pozemní síly nemohly operovat, např. v Laosu, Kambodži nebo v Severním Vietnamu. Prováděly průzkum, odchytávání zajatců, sledování provozu na Ho Či Minově stezce, pokládaly odposlechy radiové komunikace apod.

Recovery Studies Division (MACSOG-80) se zaměřovala na záchranu osob. Nebyla to konkurence Vyhledávací a záchranné služby (SAR), spíš se jednalo o záchranu zajatců nebo pomoc osobám, od jejichž zmizení uběhla už nějaká doba. Oddělení shromažďovalo informace o zajatcích, shazovalo létaky s nabídkou odměn za informace. Vydávalo také seznam kódových písmen, která sloužila k vytvoření zprávy pro záchranné složky, pokud nemohla osoba komunikovat rádiem. Za svojí existenci zachránil MACSOG-80 přes 400 jihovietnamských vojáků, vyzvedl přes 100 ostatků Američanů, ale nikdy se nepovedlo zachránit živého Američana. Záchranné operace nesly kódové označení Bright Light.

LTC. Anderson a jeho personál sledoval záchrannou operaci v okolí Cam Lo. Anderson vydal pokyn, aby jeho operační a zpravodajský důstojník CPT. Bob Covalucci začal plánovat možnosti záchrany letců. Potom obešel služební postup a zavolal přímo zastupujícímu veliteli 7.AF.

Na schůzce se zastupujícím velitelem 7.AF vyložil Anderson svůj plán. V plánu JPRC bylo využít řek Cua Viet a Mieu Giang. Sestřelení letci měli plavat po proudu řeky, proti proudu měl postupovat tým "mořských commandos", který by je vyzvedl. Pro operaci bylo nutné domluvit leteckou spolupráci a krytí a také spolupráci s ARVN. Akce dostala zelenou. Anderson se rozhodl dohlížet na operaci sám a odpoledne odlétl do Da Nangu.

Operaci komplikovalo několik věcí. Od února 1971 nařídil kongres zákaz pozemních akcí v Laosu a Kambodži (s vyjímkou záchranných operací). Akce MACV SOG v podstatě skončily. JPRC mělo ukončit svou činnost na konci měsíce, 30.dubna. Možnosti operací byly omezené. Zbývající personál byl převelen jako poradci k STDAT 158 (Strategic Technical Directorate Advisory Team 158), který s operacemi radil Vietnamcům.

Akci měl provést pětičlenný tým jihovietnamských commandos, doplněný o jednoho Američana. V Da Nangu se Anderson vydal do Naval Advisory Detachment (NAD), což bylo krycí označení pro Maritime Studies Group (MACSOG-37), který byl zodpovědný za tajné operace prováděné na pobřeží. Operace v té době prováděly výhradně jihovietnamské síly. Zde získal pět Jihovietnamců. Všichni byli příslušníci Lien Doc Nguoi Nhai (LDNN), obdobou amerických SEALs.

9.dubna 1972

Anderson ale potřeboval i Američana, který by Jihovietnamce vedl. Musel to být někdo zvyklý pohybovat se ve vodě. Studené vodě. Musel být schopný spoulupracovat s Vietnamci. Umět navádět dělostřeleckou a leteckou podporu. A mít odvahu jít za nepřátelské linie. Ve Vietnamu už moc příslušníků zvláštních jednotek nezůstalo. A zbytek operativců se během tří dnů vracel do Spojených států.

V Da Nangu byl NAD před uzavřením a žádného amerického poradce nebylo možné uvolnit. Anderson tedy volal do Saigonu na velitelství STDAT 158. Náhoda tomu chtěla, že v kanceláři velitele STDAT 158 seděl mladý poručík Tom Norris, člen SEAL Team přiřazený jako poradce k STDAT 158. Norris měl za sebou turnus se SEAL Team 2 a uměl trochu vietnamsky. Měl zkušenosti s vedením malých jednotek do nepřátelského prostředí. Ideální kandidát na velitele týmu. V té době to byl možná jediný člověk ve Vietnamu vhodný pro tento úkol. Odpoledne už letěl Norris do Da Nangu, jako jediný pasažér letadlem T-39 Sabreliner generála Marshalla.

Tommy se narodil na Floridě, dětství prožil v Michiganu, Wisconsinu, od pozdějšího věku vyrůstal v Marylandu. Pokud by měla Toma Norrise charakterizovat nějaká slova, asi by to byla: houževnatý, zarputilý, možná i umíněný a paličatý. Jako skaut to dotáhl na Orla, nejvyšší stupeň. Ačkoliv miloval americký fotbal, věděl, že jako nevysoký hubeňour by se nikdy nestal fotbalovou hvězdou a tak na střední škole běhal a zápasil. Na univerzitě v zápase dvakrát vyhrál mistrovství Atlantic Coast Conference. V nejnižší váhové kategorii do 115 liber (53 kg), i když běžně soutěžil v kategorii do 57 kg.

Noris se chtěl stát pilotem, dokonce věděl, že chce létat na A-4. Ale neprošel zrakovým testem, problém mu dělalo vnímání hloubky prostoru. Nevzdal se a cvičil zrak, až se mu povedlo projít civilním zkouškou. Vojenské testy ale byly náročnější a neprošel. Přihlásil se do námořnictva jako navigátor s tím, že v průběhu výcviku přejde do pilotního výcviku. To se mu skutečně povedlo. Podle vlastních slov ho ale "zraková vada dohnala a musel program opustit". Když přemýšlel, co dál bude v námořnictvu dělat, přečetl si v Reader's Digest článek o SEALs a zjistil, že tohle by chtěl dělat. Když byl v Pensacole na přezkoušení zraku, probíhaly tam prověrky pro Basic Underwater Demolitions Training. Noris se přihlásil, testem prošel a byl přeřazen z pilotního programu do výcviku SEAL.

Norris absolvoval výcvik na východním pobřeží v Little Creek ve Virginii. Na začátku jeho BUD/S Class 45 bylo 75 uchazečů, dokončilo jich 15, Noris jako 7.v pořadí. Tom byl dobrý v běhu, na překážkové dráze, ale poslední v plavání. Během "pekelného týdne" se námořníci moc nevyspí, ale jídlo jim nikdo neodpírá. Potřebují ho aby mohli fungovat. Norris během Hell Weeku trpěl střevní chřipkou a několik dní v sobě neudržel žádné jídlo. Určitě vážil méně než 45 kg, přesto výcvik nevzdal.

V Da Nangu, ve večerních hodinách, vedl Anderson poradu. Podle Andersonových představ si měl záchranný tým vybudovat předsunutou operační základnu (FOB) u řeky, v oblasti pod kontrolou ARVN. Odtud se měl vydat naproti "plavcům", ale ne více než kilometr do oblasti kontrolované nepřítelem. Norris poznal, že Anderson nemá zkušenost s operacemi malých týmů. Jinak řečeno, nevěděl co týmy jako např. SEAL, dokáží, co je v jejich možnostech. Nic neřekl, ale byl rozhodnutý v případě potřeby udělat věci po svém.

Součástí porady bylo i studium map a přehled o nepřátelských silách. V té době ale neměl Anderson žádné detailní mapy a o rozmístění nepřátel za řekou se vědělo hodně málo, navíc se to hodinu od hodiny měnilo. Řeka a poškozené mosty dočasně zastavily postup NVA. Hlavní cíle NVA byly u pobřeží - Dong Ha a hlavně město Quang Tri. Jednotky za řekou se pohybovaly na ose západ-východ. Ačkoli byly cíle na východě, hlavní zásobovací trasy byly na západě, na Hočiminově stezce. Severovietnamská armáda nebyla jen na severní straně řeky, ale její jednotky byly i na jižním břehu.

Norris se zde setkal i s ostatními členy týmu. Protože jeho přidělení bylo v NAD v Da Nangu (v Saigonu byl náhodou), některé členy znal. Už dříve s ním pracoval poručík Vu Ngoc Tho a Ha si Nhat (přibližně Petty Officer Third Class) Nguyen Chau. Další Ha si Nhat byl Nguyen Van Kiet, zbylí dva commandos byli v kratší službě a nižších hodností. Všechny tři znal jen od vidění.

Po poradě si vzal poručík Tho stranou Norrise a zeptal se ho, co si o plánu myslí. Norris mu odpověděl, aby si nedělal starosti. Až se dostanou ven, udělají vše pro to, aby úkol splnili a Andersonovi řeknou jen to, co chce slyšet.

10.dubna 1972

Ráno se SEALs s Andersonem přesunuly vrtulníky do Dong Ha. Zde se krátce setkali s jihovietnamskými veliteli, aby je seznámili s plány, protože operační základna měla být umístěna na území, za které nesly zodpovědnost. Generál Vu Van Giai, velitel oblasti, jim poskytl dopravu k FOB, její zabezpečení v podobě skupiny rangers, ale nemohl jim poskytnout dělostřeleckou podporu, protože děla tam nedosáhla. Závěr setkání zakončil generál myšlenkou, že jsou šílení a mise má jen malou šanci na úspěch.

Odpoledne se všichni pomocí M113 přesunuly k FOB. Tu tvořil starý francouzký betonový bunkr šestibokého tvaru. Měl asi 4,5 metru v průměru a seděl na vršku s výhledem na řeku, asi na poloviční cestě mezi Dong Ha a Cam Lo. U bunkru čekalo jejich zabezpečení, 20 jihovietnamských rangers a tři tanky. Tanky se ale předtím účastnily boje a měly jen několik nábojů, další jim ještě nedoplnili. Asi 150 metrů od bunkru byly tři zničené severovietnamské tanky.

Commandos zabavili rangerům bunkr, ale Anderson rozdal hladovým rangerům nějaké potravinové dávky, takže nakonec byli spokojení. V bunkru vzniklo malé taktické operační centrum (TOC). Spojení s letci na zemi bylo trochu komplikované. Tým mohl mluvit s letadly FAC, ale ne přímo se sestřelenými letci. S těmi komunikovali jen FAC a zprávy od nich nebo vlastní poznatky předávali Andersonovi.

Norris a jeho tým se připravovali k noční akci. Jako první měl být na řadě Clark. Jeho vyzvednutí se jevilo jednodušší. Byl blíže a hlavně byl u řeky. Letcům bylo nutné předat intrukce co mají dělat. Rádiová komunikace nebyla šifrovaná a NVA komunikaci odposlouchávala. Pro instrukce bylo nutné zvolit takovou formu, aby jí letci rozuměli, ale aby Severovietnamcům nedávala smysl. Využívaly se k tomu rozdíly mezi národy - prostředí ve kterém Američané vyrůstali nebo odkazy na popkulturu.

Clarkovi předalo letadlo FAC zprávu ve znění: "Až měsíc vyjde nad hory, staň se Esther Williamsovou, vlez do hada (Snake) a jeď z Boise do Twin Falls". Měsíc a hory byly jasné = večer/noc. Esther Williams byla herečka a bývalá plavkyně. Snake je řeka v Idaho, odkud Clark pocházel, stejně jako města Boise a Twin Falls. Města určovala směr, ale Clark si nemohl vybavit, jestli Bois leží východně nebo západně od Twin Falls, tak mu řekli, aby jel do Eglinu (letecká základna na Floridě, od Boise na východě). V případě Clarka byl plán jednoddušší v tom, že se nacházel přímo u řeky. Sám byl rozhodnutý, že jestli záchrana nepřijde do deseti dnů, poplave řekou dolů.

Stejně jako Clark, dostal i Hambleton od "Bilk 11" intrukce. Zpráva zněla, že "ho vezmou dolů do Swanee a až tam bude, má udělat to co Esther Williams a Charlie Tuna." Hambleton byl zaskočen, protože nazpět odvysílal dotaz, co to "Bilk 11" hulil. Navíc nechápal proč Charlie Tuna (Tuňák Charlie - Charlie the Tuna - byla animovaná reklamní postavička). Na to mu "Bilk 11" odpověděl "Protože tuňáka Charlie nikdo nikdy nechytil." Potom to Hambletonovi došlo. "Dole na řece Swanee" (správně Suwannee) je část textu staré písničky, o které předpokládali, že si jí Hambleton pamatuje.

Ale zatímco Clark se nacházel přímo u řeky, Hambleton byl od řeky vzdálený asi 1,5 km. Navíc cestou k řece musel projít přes několik polí, kolem vesnic a nepřátelských pozic a také projít minová pole, která tam byla vytvořena pro jeho ochranu. Potřebovali mu udávat směr a vzdálenosti a to tak, aby tomu Severovietnamci nerozuměli. Plánovači zjistili od Hambletonových kolegů z Koratu, že je vášnivý golfista s přesnou pamětí golfových hřišť. Pro určování vzdálenosti a směru ideální. Hambleton byl navigátor, vzdálenosti a směr by měla být jeho druhá přirozenost. Proto plánovači připravili přesun, který odpovídal jamkám různých golfových hřišt. Samozřejmě to byla hřiště, kde Humbleton v minulosti často hrával.

Hambleton pochopil, že se má přesunout k řece, ale ještě nic nevěděl o golfovém plánu. FAC mu nejprve dal na rozmyšlenou, jestli s přesunem souhlasí. Hambleton neměl moc na výběr. Věděl o nezdařených vyzvednutích, viděl a slyšel severovietnamskou armádu kolem, téměř neměl co jíst. Na zemi byl osm dní. Odpoledne se Hambleton připravil k přesunu. Odložil nepotřebné věci, nechal si vysílačku, hodinky, kompas, revolver, nůž, lékarničku, světlice, rukavice.

Noc z 10. na 11.dubna 1972 - Clark

Kolem 22.00 opustil Norris s týmem FOB. Všichni nesli AK-47, pár granátů, jeden z týmu nesl vysílačku PRC-77 pro spojení s Andersonem a FAC. Podle Andersonova plánu se "sea commandos" měli pohybovat řekou, ale končilo období deštů a proud byl příliš silný. Plavat proti proudu by bylo obtížné. Kdyby šli v mělčinách u břehu, nadělali by víc hluku a zdržovalo by je vyhýbání se překážkám ve vodě. Postup po břehu byl rychlejší a bezpečnější. I tak museli často zastavovat v úkrytech, poslouchat a sledovat své okolí. V okolí řeky bylo vidět i slyšet nepřátelské vojáky. Naštěstí se vojáci NVA cítili v bezpečí a na vlastní hluk nedbali.

Jakmile nastala noc, vydal se Clark k řece. Na sobě měl nenafouknutou záchrannou vestu. Břeh řeky byl zarostlý vegetací, Clark se musel prodírat k vodě. Když vstoupil do studené vody, zachytilo se spouštěcí lanko vesty za větev a polovina vesty se hlukem začala nafukovat. Zastavit to nešlo. Clark stál jak přikovaný a s hrůzou čekal až sykot přestane a doufal, že nikdo jiný hluk neslyšel.

Clark postupoval řekou. Nohama dosáhl na dno, spíš kráčel po dně než plaval. Občas se propadl do hluboké vody nebo ho strhl proud. Postup byl pomalý, řeka byla plná pařezů a větví. Studená voda z něj odčerpávala sílu. V jednom místě se nohou zachytil za větev a proud ho stáhl pod hladinu. Zatáhl za druhé lanko, nafoukl druhou polovinu vesty a ta ho vynesla zpět na hladinu. Každou hodinu se rádiem hlásil leteckému návodčímu. Stejně jako Norrisův tým viděl a slyšel na břehu řeky vojáky, tanky a transportéry.

Trvalo několik hodin, než našel Norrisův tým vhodné místo k pozorování řeky. Bylo to mnohem dál, než chtěl Anderson. Patrně dva nebo víc kilometrů. Commandos si vybudovali skryté pozorovací stanoviště. Po půlnoci, hodinu, možná dvě, uviděl Norris světlou skvrnu obličeje v temné řece a zakrátko slyšel i namáhavé oddychování. Clark. Na břehu ale zrovna procházela šestičlenná hlídka NVA. Norris nemohl dát Clarkovi znamení, aby se neprozradili. Štěstím bylo, že hlídka dělala hluk když procházela vegetací a neslyšela Clarkovo oddychování. Norris musel nechat Clarka proplout kolem.

Když hlídka zmizela, Norris začal plavat za Clarkem ve snaze ho dostihnout. Uplaval asi kilometr, ale Clark nikde nebyl. Norrise napadlo, že by mohl být ukrytý někde u břehu. Clark byl ve vodě déle než Norris, musel být prochladlý a unavený. Norris se začal vracet a prohledával břehy. Nic. Došel nazpět k týmu. Nedalo se nic dělat, musel použít rádio a volat Andersona.

Noris řekl Andersonovi, že Clark se dostal kolem nich. Ať FAC při dalším pravidelném kontaktu řekne Clarkovi, aby zůstal na jižním břehu. Anderson chtěl vědět podrobnosti. Kde jsou, kdy Clark prošel kolem nich a další věci, ale Norris mu vypnul rádio.

Noc se krátila, Clarka bylo nutné najít do svítání. Norris požádal o světlice, které vystřelovala loď u pobřeží. Norris a Kiet postupovali vodou, zbytek týmu prohledával břeh na souši. Kiet zahlédl rychlý pohyb a uviděl za rozbitým sampanem Clarka v plovací vestě, maskovaného moskytérou. Bylo potřeba Clarka opatrně kontaktovat. Kiet to udělat nemohl - Vietnamec snažící se vypadat jako voják NVA s AK-47 by ho jen vyděsil. Upozornil na Clarka Norrise. Ten sundal klobouk aby Clark viděl obličel, schoval pušku za záda, pomalu se blížil ke Clarkovi a potichu na něj mluvil: "Marku, jsem Američan. Jmenuji se Tom Norris". Pověděl mu o tajných podrobnostech, Idahu a řece Snake. Clark se uklidnil a postavil se. V ruce držel revolver. Norris pokynul ostatním, aby přišli blíž. Když Clark uviděl skupinu Vietnamců s AK-47, myslel že padnul do pasti, ale Norris ho znovu uklidnil, že tam jsou s ním.

Norris oznámil Andersonovi, že nalezli Clarka a budou se vracet. Anderson musel informovat rangers o návratu týmu, aby je omylem nepostříleli. Clark dostal krátké školení ohledně návratu. V podstatě spočívalo v tom, že bude dělat to co Norris. V bunkru prohlédli Clarka, jestli nemá zranění a dali mu najíst. Anderson zavolal, aby z Dong Ha přijel pro Clarka transportér.

Noc z 10. na 11.dubna 1972 - Hambleton

Když padl soumrak, ohlásil se do vysílačky. FAC pilot v letadle mu řekl: "Snad rozumíte úkolu. Prý jste docela dobrý golfista." Hambleton byl zmatený. Připravoval se k přesunu a teď si místo toho má povídat o golfu ? Požádal o opakování poslední věty. "Golf, Bat. Prý hrajete golf." Hambleton přitakal a řekl, že zná spousty hřišť. "Doufám, že si je pamatujete. Zahrajete si devět jamek. První bude jamka č.1 v Tucson National. Až skončíte, ozvěte se mi."

Hambleton si představil jamku. Byla na jeho domovském hřišti. Délka 408 yardů, mírně zatočená. Chtějí po něm, aby šel 408 yardů ? Proč zrovna 1.jamka. Sedmička je stejně dlouhá. Představil si jak odpaluje míček. Odpaloval na jihovýchod. Řeka byla jihovýchodním směrem. Má jít 408 yardů na jihovýchod.

Hambleton pomalu kráčel ve tmě. Počítal kroky, podle jejich počtu určoval vzdálenost, kterou ušel. Když jamku dokončil, dostal instrukce jakou další jamku má hrát. Zjistil, že je slušně zadýchaný. A s každou další jamkou byl více vyčerpaný a musel častěji odpočívat. Nakonec se mu povedlo nad ránem 11.dubna dorazit k řece.

11.dubna 1972

Dopoledne 11.dubna byl Clark stále v bunkru a čekalo se na příjezd transportéru. Rangers bezstarostně posedávali, klábosili, hráli karty nebo si připravovali jídlo. Najednou je přeletěla minometná nálož a explodovala 100 metrů za předsunutou základnou. Rangers to nijak nevzrušilo, pokládali to za zbloudilou střelu. Další náboj dopadl východně od základny. Norris zavolal poručíka Tho a začali křičet na rangers, aby se kryli. Ti nijak nereagovali, dokud nedopadl další náboj mezi ně. Všichni důstojníci začali rangers zahánět. Posádky tanků se schovali uvnitř svých vozidel, rangers se snažili skrýt pod tanky nebo v nehlubokých okopech. Základna byla pod palbou minometů a raket B-40 z druhého břehu řeky. Anderson volal vysílačkou o jakoukoliv podporu. Děla, letadla, lodě na pobřeží. Norris se snažil přimět tankisty, aby stříleli přes řeku.

Po hodině a půl ostřelování náhle přestalo. Osazenstvo základny bylo zle pošramoceno. Tři rangers zemřeli, polovina byla zraněná. Andersona trefil šrapnel nad oko a nedalo se odhadnout, jak hluboko pronikl do lebky. Poručík Tho byl zle zraněn na ruce. Clark byl stále ukrytý v bunkru a nic se mu nestalo.

Kolem poledne přijely transportéry z Dong Ha. Jejich posádky sledovaly útok z povzdálí, na základnu nechtěly přijet, dokud byla pod palbou. Do M113 naložili Clarka, všechny zraněné. S poručíkem Tho odjel i starší poddůstojník Nguyen Chau.

Norrisovi zůstali na základně tři tanky, asi tucet rangers vedených vyděšeným poručíkem. Rangers navíc měli povolení ustoupit v případě vážného nebezpečí. Z celého týmu zůstali Norrisovi tři mladší poddůstojníci, bez svých velitelů. Norrisovi zůstala i Andersonova vysílačka, měl spojení s FAC i s americkým poradcem 1.obrněné brigády ARVN.

Odpoledne se situace na základně uklidnila. Tankisté se drželi poblíž tanků, rangerové strážili základnu. Jihovietnamští seals odpočívali, spali. Norris spát nemohl. Udržoval spojení s FAC, sledoval stav a polohu Hambletona (a také Walkera, "Covey 282 Alpha"). K večeru znal přibližnou polohu Hambletona. Od FAC ale přicházely varovné zprávy ohledně Hambletonova stavu. Vynechával pravidelná spojení, mluvil pomalu a nesouvisle.

Seals se připravovali k večerní misi. Norris uměl trochu vietnamsky, všichni tři Jihovietnamci uměli trochu anglicky. Kiet uměl anglicky asi nejlépe a byl i nejzkušenější. Norris se většinou domlouval Kietem, který tlumočil rozhodnutí zbylým dvěma. Kiet také pečlivě domluvil s velitelem rangerů signály pro návrat.

Noc z 11. na 12.dubna 1972

Po soumraku informoval Hambletona pilot FAC, že musí udělat Esther Williamsovou. Dostat se přes řeku. Hambleton byl podvýživený a vysílený. Na severním břehu schoval revolver a lékarničku. Lékarnička se rozpadala a revolver byl moc těžký. Nechal si jen nůž, moskytéru a světlice. Původně nechal na břehu i boty a ponožky, ale když pocítil ostré kameny na dně řeky, vrátil se pro ně. Hambleton kráčel po dně kam až to šlo. Po čase už na dno nedosáhl a musel začít plavat. Když byl na konci sil a myslel, že se utopí, dosáhl nohou opět na dno řeky. Vyplazil se z řeky a schoval v křoví.

Večer vyrazil záchranný tým do akce. Norris šel vpředu jako pointman, za ním dva mladší podpůstojníci, první z nich nesl vysílačku. Kiet skupinu uzavíral. Postupovali přibližně po stejné trase jako předchozí noc. Stejně jako předchozí noc viděli vojenskou techniku, vojáky, potkávali hlídky Severovietnamců. Stejně jako předchozí noc se museli pohyboval pomalu a opatrně. Tam kde řeka tvořilo oblouk šli přímo severním nebo severozápadním směrem, aby si zkrátili trasu. Před půlnocí dorazili k řece. Ušli asi 3,5 kilometru, měli být někde u Hambletonovy pozice. Norris zavolal FAC, aby Hambleton přišel k řece. Commandos prohledávali břeh a sledovali i protější břeh, jestli nezahlédnou nějaké stopy. Několik hodin Hambletona marně hledali. Norris volal rádiem FAC, ale tomu se nedařilo zjistit, co je s Hambletonem a kde je. Mezi Jihovietnamci došlo k roztržce. Dva mladší se chtěli vrátit. Hledat Hambletona jim připadalo zbytečné a příliš nebezpečné. Z dálky rachotily severovietnamské tanky a transportéry, cestou viděli tábory NVA. Moc času nezbývalo, tým čekala cesta nazpátek. Museli se vrátit za tmy. Nemohli dál na Hambletona čekat.

12.dubna 1972

Další den byl podobný tomu předchozímu. Norris oznámil zbytku týmu, že v noci provedou další pokus o nalezení Hambletona. Jihovietnamci z toho nebyli nadšení. Norris je poslal odpočívat. Stejně jako předchozí den se základna stala cílem dvou minometných přepadů. Naštěstí krátkých. FAC se postarali o rychlou odpověď v podobě odvetných náletů.

FAC zaměřil Hambletonovu pozici na jižním břehu. Dopoledne mu A-1 "Sandy" shodil zásoby v Maddenově soupravě. Balíček dopadl jen 50 metrů od Hambletona, ale na zvýšený břeh a Hambleton neměl sílu se k němu vyškrábat. Později přelétal FAC nad řekou a v šoku hleděl na postavu, která stála na písčité výspě a mává na něj. Zahnal Hambletona zpět do křoví. Hambleton v té době měl i halucinace a nejspíš ani nevěděl co dělá.

Norris přemýšlel o způsobu jak vyzvednout Hambletona. Od FAC věděl, že má potíže se pohybovat a jeho zdravotní i psychický stav je špatný. Ale tým od něj potřeboval víc než jen samotnou chůzi. Musel se pohybovat tiše a řídit se pokyny týmu. Musel kopírovat to, co dělal tým. Během předchozích dvou akcí procházel Norris s týmem opuštěné vesnice a všiml si spousty sampanů u řeky. Napadlo ho převést Hambletona na sampanu. Nikde ale neviděl pádla. Zavolal proto do Dong Ha, aby mu pádla přivezli. Zabralo to nějaké vysvětlování, protože nejprve vůbec nechápali, co požaduje.

V poledne dorazil transportér s pádly a k Norrisově údivu i s televizním štábem. Norris zrovna mluvil vysílačkou s FAC. Na sobě měl jen boty a blůzu od maskáčů. Džíny (oblíbenou oděvní součástku SEAL, prý mokré vydávaly méně hluku) sušil na keři. Neměl ani spodní prádlo. TV štáb se doslechl, že se tam chystá záchranná akce a chtěl natočit reportáž. Norris je poslal pryč, ale reportér byl neodbytný a oháněl se povolením od generála z vyššího stupně velení. Norris popadl AK-47, natáhl závěr a štáb vyprovodil důraznými slovy (Norris byl známý tím, že nikdy nemluvil sprostě).

Když se večer začal Norris chystat k akci, přišel za ním Kiet a řekl, mu že zbytek týmu nechce jít. Je to moc nebezpečné a nechtějí riskovat svoje životy aby zachránili jednoho Američana. Norris s tím předem počítal, akce byla vážně nebezpečná a byl rozhodnutý, že půjde sám a to řekl i Kietovi.
"Ne, Dai Uy, půjdu s tebou", odpověděl mu Kiet.
Norris se ho snažil přesvědčit, aby zůstal na místě a byl s ostatními připravený pomoci mu. Nevěděl, jestli s ním chce jít jen proto, aby si zachoval tvář a dával mu tím možnost zůstat na základně.
"Když půjdeš ty, Dai Uy, půjdu i já" trval Kiet na svém.

Noc z 12. na 13.dubna 1972

Po setmění vyrazil Norris a Kiet do terénu. Kiet měl na sobě khaki blůzu, podobnou vojenské blůze NVA. Norris měl civilní černou košili, kterou nosili běžně vietnamští rybáři. Z dálky skutečně mohli rybáře připomínat, z blízka nikoliv. Oba měli AK-47, náhradní zásobníky, láhve s vodou a pádla. Norris nesl vysílačku, kompas a lékarničku.

V opuštěné vesnici našli potopené sampany. Vietnamci je uchovávají pod vodou, aby dřevo nevyschlo a nepropouštělo vodu. Na břehu také sebrali prázdnou plechovku, potřebnou k vylévání vody z lodě.

Oba čerství rybáři se usadili v člunu a uspořádali v něm vybavení. Pušky měli položené v klíně. V noci platil na řekách zákaz pohybu, protože noc využíval vietkong k přesunům, ale vesničané jej často porušovali. Pádlovali proti proudu a snažili se krýt pod vegetací u břehů. Někdy zastavovali skryti porostem na březích, aby Norris zkontroloval jejich pozici. Řeka se dost klikatila a museli dávat pozor i na boční ramena řeky. Jednou se ztratili a musel jim pomoc FAC. Na březích bylo vidět a slyšet nepřátelé. Po hodině pádlování vpluli do mlhy. Mlha je kryla, to bylo dobré, ale také ztěžovala orientaci. Při jedné zastávce u břehu je najednou obklopil hluk startovaných tanků. Jak se ukázalo, přímo na břehu byla maskovaná čerpací stanice, kde doplňovala vojenská technika palivo.

Norris znal jejich přibližnou polohu, ale určit přesně místo, kde právě jsou, to nedokázal. Pluli už asi šest hodin. V místech, kde se měl Hambleton nacházet pluli u jižního břehu a pozorovali ho. Mlha se začala protrhávat. Ke zděšení obou byli několik metrů od mostu Cam Lo. Příliš daleko. Přes most navíc pochodovali vojáci. Nikdo si jich naštěstí nevšiml. Norris nyní znal přesnou polohu. Pádlovali zpět k místu kde měl být Hambleton a hledali vhodné místo, kde by mohli se sampanem přistát. Vystoupili na břeh a začali ho prohledávat. Naštěstí místo přistání bylo blízko Hambletonova úkrytu.

Hambleton byl pohmožděný, měl poškrábané ruce a zanícené rány. Měl poraněná záda. Když ho našli, byl vzhůru, ale slabý a dezorientovaný. Ale reagoval a víceméně plnil pokyny. Začínalo se rozednívat. Norris přemýšlel co dál. Plout za světla nebylo dobré, ale Norris se obával, že vzhledem k Hambletonově stavu nemůže čekat na další noc. Kiet s Norrisem uložili Hambletona na dno sampanu, podložili ho záchrannými vestami. Přikryli ho travinami a listy palem. Norris se spojil s FAC a kódovanými slovy mu dal vědět, že mají Hambletona a žádal ho o leteckou podporu. FAC mu řekl, že žádná letadla nejsou k dispozici. Norris se později dozvěděl, že letecká základna v Da Nangu byla pod raketovým útokem a na letadlových lodích ještě nezačaly letové operace. Byl to paradox. Letectvo vynakládalo tolik úsilí, aby letce zachránilo a v klíčový okamžik nemohlo ničím přispět.

13.dubna 1972

Člun s nákladem se vydal na vodu bez letecké podpory. Norris a Kiet museli pádlovat opatrně. Sampan není příliš stabilní člun. Je úzká a vratký, jako kánoe. Navíc nemá moc vysoké bočnice. Ty byly jen několik centimetrů nad hladinou řeky. Ale proud byl prudký a dost rychlý. Commandos se snažili držet sampan u břehů, aby zůstali skryti. Míjeli vojenská postavení, ale vojáci nejspíš ještě spali. U čerpací stanice měli naopak napilno, chtěli ji zamaskovat než se plně rozední. Člunu si všimla jen jedna hlídka. Křičeli na rybáře, ale ti dělai, že neslyší. Vojáci se rozeběhli za člunem, ale naštěstí nestříleli. Člun jim ale rychle zmizel za ohybem řeky.

Základna už byla blízko. Norris už začínal mít pocit, že by to mohli zvládnout. Byl nejvyšší čas, Hambleton začínal sténat a blábolit. Ze vzdáleného bunkru na jižním břehu začal štěkat těžký kulomet a střely začaly trhat vegetaci před člunem a pleskat do vody. Střelec byl naštěstí nedočkavý a palbu spustil příliš brzy. Člun se rychle ukryl v porostu u břehu. Norris se opět spojil s FAC. Ten mohl poskytnout dvě letadla z letadlové lodě USS Hancock, která vysypala svůj náklad na bunkr s kulometem v opuštěné vesnici. Norris věděl, že bunkry bývají odolné a oni museli proplout kolem bunkru. Zeptal se FAC, co dalšího jim může poskytnout. Z Da Nangu se povedlo odstartovat dvěma Skyraiderům Sandy. FAC jim znovu označil bunkr ve vesnici. Jeden ze skyraiderů měl pumy s bílým fosforem, které vydávají dým. Norris nechal pumy schodit na severní břeh, aby se dým táhl přes oba břehy řeky. Norris a Kiet nasedli do sampanu a znovu se vydali na řeku. Poblíž FOB bylo nutné dostat Hambletona na vršek k bunkru.

S pomocí Kieta si Norris naložil Hambletona na rameno a po břehu se vydali na návrší k bunkru. Kiet šel napřed, aby upozornil rangery. Několik rangerů a oba commandos sestoupili dolů a pomohli Norrisovi s Hambletonem do kopce. Když se dostali na vršek k bunkru, spustila se z druhého břehu palba z ručních zbraní. Ale to už byli v bezpečí bunkru. Hambleton střídavě upadal do bezvědomí, ale povedlo se dostat do něj nějaké teplé tekutiny. Norris ho prohlédl a ovázal zranění. Hambleton se zdál zmatený, když kolem sebe viděl Vietnamce, ale jeden z rangerů mu podal americkou cigaretu a to ho uklidnilo.

Norris volal do Dong Ha pro transportér, ale FOB se znovu dostala do minometné palby a řidič M113 odmítl přijet, dokud nepřestane palba. Norris znovu volal FAC pro leteckou podporu. Ten mu odpověděl, že má na příjmu dva "fast-movers" (proudová letadla) s volacím znakem "Garfish", ale nic víc o nich neví. Norris je ale znal a řekl mu, aby je poslal. Jednalo se o A-4F od VA-55, opět z letadlové lodi USS Hancock. Skyhawky vyčistily oblast za řekou, po nich ještě přilétly dokončit dílo vrtulové skyraidery. Příjezdu transortéru nic nebránilo. Hambleton byl na nosítkách naložen do transportéru. Do transportéru nasedli i Norris a jihovietnamší commandos. Pozdě odpoledne dorazil transportér do Dong Ha. Zde se Hambleton, stále na nosítkách, setkal s reportéry. Na dotaz ohledně mužů, kteří zemřeli při jeho záchraně řekl: "Byla to pekelná cena za jeden život. Je mi to líto."

Toto je příběh záchrany Bat 21 Bravo. Přes veškerou snahu se ale může od skutečných událostí lišit. A to z toho důvodu, že různé zdroje popisují události různě. Například den (spíše noc), kdy byli letci zachráněni. Někdy lze najít, že Hambleton byl zachráněn v noci z 13. na 14.4. Ale jinde lze nalézt, že Hambleton byl zachráněn o 24 hodin dříve v noci z 12. na 13.4. Stejná data (10. - 13.4.) jsou uvedena i v citaci Medaile cti, kterou obdržel poručík Norris. Jestliže nejsou úplně jasné tyto základní věci, mohou se od skutečnosti lišit i ty ostatní.

Co bylo dál ?

Hambleton
Hambleton na útěku zhubl asi 20 kg. V Dong Ha poskytli Hambletonovi základní ošetření. Město bylo pod útokem. Vrtulníkem ho odeslali do lépe vybavené nemocnice v Da Nangu. Zde se mu dostalo dalšího ošetření. Ale i Da Nang čelil útoku a nemocnice byla přeplněná. Ale údajně se zde setkal s piloty FAC, kteří nad ním 24/7 bděli. Další den ho letecky přepravili na leteckou základnu Clark na Filipínách. Lékařům dělal starosti jeho zdravotní stav a báli se ho ihned odeslat do Spojených států. Chtěli ho nechat několik dní v nemocnici na pozorování. Další noc postihlo Filipíny silné zemětřesení. Hambleton si myslel, že je prokletý, protože všude kam se dostane nastane katastrofa.

Za rok po své záchraně odešel Hambleton do zálohy. Se svou ženou Gwen žil dál v Arizoně a dál hráli golf. Hambleton zemřel 19.září 2004 ve věku 85 let, krátce po smrti své ženy.

Nguyen Van Kiet
sloužil v jihovietnamském námořnictvu do samého konce války. Byl těžce raněn a po uzdravení se stal instruktorem výcviku LDNN. Konec války ho zastihl na námořní základně u Saigonu. S dalšími námořníky se mu povedlo na přeplněné lodi odplout na Filipíny. Ve Vietnamu musel nechat svou ženu a dceru. Po Filipínách následovaly uprchlické tábory na Guamu a Camp Pendleton v Kalifornii. Poté přesídlil do malého města Forks ve státě Washington. Na Norrisovo doporučení obdržel 6.dubna 1976 Námořní kříž (Medaili cti může dostat jen příslušník amerických ozbrojených sil). Stal jedním ze dvou Jihovietnamců, kteří toto vyznamenání dostali. Ve Forks pracoval 11 let v dřevařském závodě. V roce 1984 se stal amerických občanem (jako Kiet Nguyen). Krátce poté se přestěhoval do Seattlu, kde pracoval jako mechanik pro firmu Boeing. V roce 2005 odešel do důchodu. Je podruhé ženatý. Do Vietnamu se nikdy nevrátil. Svou dceru, kterou tam musel zanechat, viděl až po dlouhých 30 letech.

Tom Norris
Po záchraně Hambletona se Norris i jihovietnamští Seals připravovali k záchraně třetího letce, poručíka Walkera. Ten se nejprve musel dostat k řece. Walkerova situace byla obtížná, kolem něj se nacházela velká koncentrace nepřátel. 17.dubna ho zastřelili příslušníci vietkongu.

Norrisův roční turnus pokračoval dál, i po záchraně Hambletona. Dál spolupracoval s LDNN. Jedním z úkolů, které LDNN spolu se SEALs prováděli, byl průzkum pobřeží. 31.října 1972, před 4.hodinou ranní, poručík Tom Norris, další SEAL poddůstojník Mike Thornton a tři jihovietnamští LDNN přesedli z džunky s betonovým trupem do gumového člunu a pádlovali k pobřeží. Poblíž řeky Cua Viet měli získat informace o pohybu NVA. Po vylodění tým směřoval na sever, k řece. Tu nemohl najít a nemohl najít ani další známé orientační body. Vlivem orientační chyby je džunka vysadila víc na sever, takže se ocitli nad DMZ, v Severním Vietnamu. Všichni se vraceli ke člunu, když je na pláži spatřila hlídka NVA. Pětičlenný tým se vzápětí ocitl v boji s dalšími 40-50 nepřáteli.

Tým vytvořil malé obranné postavení. Boj trval už asi 45 minut. Jeden LDNN měl zraněnou kyčli. Thorntona zasáhly střepiny granátu do nohou a zad. Leteckou podporu nebylo možné poskytnout. Norris volal rádiem o dělostřeleckou podporu křižník USS Newport News, ale nepřátelé byli příliš blízko. Norris tedy přikázal, aby za pět minut střílel křižník přímo na jejich pozici. Thornton a dva LDNN se stáhli blíž k vodě, Norris a další LDNN kryli jejich přesun palbou. Nyní se měl stáhnout LDNN s Norrisem. Ale Norrise trefila střela za levé ucho. LDNN viděl, že Norrisovi chybí část lebky a přiběhl se ke zbytku týmu.
"Kde je můj poručík," naléhal Thornton.
"Je mrtvý, didi, didi - utíkej," křičel LDNN.
"Ne bez mého poručíka !"

Thornton běžel 100 metrů zpět přes písečné duny. Norrisovo tělo nalezl ve chvíli, kdy se k němu blížili dva vojáci. Oba zastřelil. Proti drobnému Norrisovi byl Thornton skutečná vazba. Hodil si jeho tělo přes rameno a utíkal s ním v dešti kulek k moři. Norris byl v bezvědomí, ale stále žil. Thorton uběhl pár desítek metrů když začaly dopadat granáty z křižníku. Tlaková vlna ho srazila k zemi. Thornton s Norrisovým tělem doběhl k ostatním LDNN a všichni utíkali 300 metrů k moři. Ve vodě začali plavat do moře, Thornton nafoukl Norrisovi vestu a táhl ho za sebou. Přitom pomáhal dalšímu LDNN, který měl zraněnou kyčel. Vojáci NVA je pronásledovali až do vody, ale po čase pronásledování vzdali.

Thornton další dvě hodiny udržoval Norrisovi hlavu nad vodou. Kolem poledne je vyzvedla stejná džunka, která je vysadila. Odtud se přesunuli na křížník USS Newport News. Thornton odnesl Norrise v bezvědomí na operační stůl. Když lékař viděl zranění, řekl Thorntonovi, že není možné, aby to Norris přežil. K údivu lékařů ale Norris přežil. Při zranění přišel o oko, oční důlek, část čela a o část mozkové hmoty. Později mu jeden lékař řekl, že jeho umíněná vůle žít je až urážkou medicíny.

Mike Thornton obdržel 15.října 1973 za záchranu Norrise Medaili cti. Norris se v té době stále léčil v nemocnici. Léčba trvala asi tři roky. Zvěsti o záchraně Bat 21 Bravo mezitím kolovaly po vojenských základnách. Během léčby ho námořnictvo vyzvalo, aby sepsal své vzpomínky na záchranu, aby mohl být doporučen na Medaili cti. Norris několikrát odmítl. Nakonec se podvolil, když mu námořnictvo řeklo, že ho doporučí i bez jeko vzpomínek. 6.března 1976 održel Tom Norris Medaili cti. Obřadu se zúčastnil i Mike Thornton, který se v tu chvíli stal prvním nositelem Medaile cti, který ji obdržel za záchranu jiného nositele Medal of Honor.

Nedlouho po vyznamenání Medailí cti propustilo námořnictvo Norrise ze zdravotních důvodů. Norris v té době bydlel v domě rodičů, kde se stále doléčoval. V té době mu zemřel otec. Norris byl v podstatě invalida. Na univerzitě studoval kriminální právo. Koncem 70.let byl na pohovoru u FBI. Úřad ho slušně odmítl. Norris se nevzdal a napsal řediteli FBI Williamu Websterovi. Ten odpověděl, že ho přijmou, pokud projde stejnými testy jako kdokoliv jiný. Norris všechny potřebné testy a pohovory splnil a v roce 1979 nastoupil k FBI. Počátkem 80.let byl zakladájícím členem elitního týmu pro záchranu rukojmých. Později údajně pracoval i jako agent v utajení. Po 20 letech služby u FBI odešel do důchodu. Žije (rok 2021) ve státě Idaho.