Stalingrad 06

Místo: Milovice ?
Datum: leden 2006 ?

Airsoftová rekonstrukce slavné bitvy na Volze začala ve velkém stylu úderem deváté hodiny ranní. Naše, tedy německé velení mělo k dispozici sice méně jednotek než v loňské kampani, ale určitě s mnohem kvalitnějším kádrem. Dobrá stovka zúčastněných z patnácti oddílů svěřila své a.s. životy do Jergenových rukou. On i jeho štáb pojali letošní bitvu skutečně profesionálně. Plán i taktika jak dobýt toto nezdolné město, nesoucí hrdě jméno paranoického generalisima, byla opravdu důkladná a zdála se bez chyb. Ti, kteří nechyběli v hodinách dějepisu vědí, že v boji se může stát úplně všechno a sebelepší plán se zadrhne i na zdánlivých maličkostech.

Naše neohrožená 6.armáda mě tři úderné skupiny a to Doru, Volf a Jagger. Zálohu velení tvořila tzv.hasičská divize Wotan. Trosky plzeňského Volksturmu byly zařazeny do skupiny Jagger, která měla v první fázy boje dobýt ubykace mužstva a radnici. Už zpočátku kladl nepřítel tvrdý odpor a jen přiblížení k prvním budovám stálo oddíl SS Wiking cenné životy. Jen díky jejich odvaze se nám podařilo dostat se do objektu. Do boje se naplno zapojili Riggsovi výsadkáři a ani soukmenovci z pohraničí (míněn sušický Eurocorps) se nedali zahanbit. Na rozkaz mého přímého nadřízeného (Vajsky) jsem v bezpečné vzdálenosti obešel celý objekt a připojil se k dalším dvěma dobrodruhům z 5.Jagger Truppe (asi), kteří už šplhali do oken. I já jsem se s jejich pomocí dostal dovnitř a společně jsme obsadili zbytek budovy. Skoro okamžitě následoval protiútok nepřátel. Asi deset vyděšených mužiků pod vedením fanatického politruka v placaté čepici se přiřítilo přímo pod naše hlavně. Umírali rychle s nadávkami na rtech. Měli jsme co slavit. Objekt jsme obsadili, útok odrazili a mě přibylo prvních sedm zářezů této bitvy. Útok však musel pokračovat. Pod krycí palbou výsadkářů jsem pronikl k další budově. Okna byla vysoko a tak jsem pokračoval ke vzdálenějšímu rohu. Zde jsem ke své smůle narazil na další útočící rusy. Úlek prvního z nich byl asi větší než tem můj, ale vzájemné dávky z bezprostřední blízkosti nám byli oběma osudné. Cestou na mrtvoliště jsem si všiml, že námi dobytý objekt stráží pouze můj přítel Bob a ostatní v dálce diskutují o právě přišlích rozkazech. Tato chvilková nepozornost se nám vůbec nevyplatila. Odvážná skupinka rudoarmějců nachytala naši grupu takzvaně na švestkách. V následující divoké přestřelce jsme přišli o většinu 1.regimentu Falschimjagerů a svůj díl jsme dostali i já s Bobem. Podruhé umrtven jsem se ani neptal čí kulka mě rozsekla hubu. Jedinou náplastí na náš vztek bylo, že do další půlhodinové recyklace zbývalo jen pár minut. Jít na mrtvoliště nemělo smysl a nám stačila jedna cigaretka do oživení. Mohli jsme se konečně spojit s Vajskim a jeho lidmi, kteří nám začali líčit svůj nedávný nerovný boj s nepřítelem.

Když se po několika minutách shromáždila celá Jagger grupe, byli oznámeny další rozkazy. Situace se podle mého názoru jevila jednu chvíli dosti nepřehlednou a my jen zdáli poslouchali Jurgenovi amplionové rozkazy pro skupinu Wotan k vyklizení pozic na Leninově třídě. Nebyl však čas starat se o druhé. Náš trojčlený Volksturm kryl levé křídlo našeho útoku a dostával se do kontaktu s ruskými snipery. Jednoho z nich jsem třikrát zasáhl do obrovitého batohu na jeho zádech a pak mě to přestalo bavit. Asi nečetl pravidla, nebo neuměl číst a když uměl tak jenom azbuku. Zkrátka jsem si pro něj šel. Rus statečně ustoupil a já jsem se dostal na dostřel jeho spolubojovníků. Než mě zasáhli, stačil jsem jednomu z nich roztřílet válenky. Co dělat. Další cigáro a za pár minut další život. To se to bojuje.

V té době již byly jednotky řádně promíchány a jejich opětovné stmelování zabíralo spoustu drahoceného času. Rozkazy přidělované jednotlivým oddílům měly někdy destruktivní následky. Uvedu příklad, který se týkal přímo naší plzeňské trojky. Silná nepřátelská skupina pronikla zpoza Olympiku na kraj lesa ve směru na radnici. Zahlédli jsme je a oznámili to ostatním. Napočítal jsem v tu chvíli v našem okolí asi třicet soukmenovců. Velitelé dvou nejpočetnějších skupin nevzali naše oznámení vůbec v potaz a vznikající nebezpečí úplně ignorovali. Plnění rozkazu mělo být nadřazeno momentální situaci. Podařilo se nám strhnout několik jednotlivců a pokusit se zastavit bolševický obchvat. Samozřejmě nás to stálo drahocené životy, včetně mého. Nepřítel si mnul ruce. Svou odvážnou akcí nás natolik oslabil, že na útok přes Stalinovo náměstí už nezbylo sil. Lehce zpruzeni jsme se s Bobem vraceli k mrtvolišti. Ostatní šli obědvat, což se mi ve víru bitvy nezdálo moc chytré. Nosím si totiž vše sebou a myslím si, že to tak má být. Je to asi tím, že jsem válčil ještě za komančů a metody moderního stravování jsou mi cizí. Ale stačilo.

Po uplynutí daného času jsme se rozhodli vyhledat naše přátele s divizí GrossBeroun a GoldPrag. Putovali jsme po okraji voj.prostoru až jsme se velkou oklikou dostali do dělnického sídliště. Zde poblíž Orel strasse jsme zaslechli hlasy nepřátel. Zcela náhodou jsme totiž objevili ruskou vysílačku v troskách bývalé kotelny. Než jsme se stačili domluvit co dál, vyrazili nám bolševici v ústrety. Boj byl až moc rychlý, ale nedali jsme své životy lacino. Ve třech jurtách zavládne smutek nad ztrátou mladých bojovníků. Jelikož jsme byli bez spojení s našimi veliteli, strávili jsme oživovací proces v odlehlém autoparku. Když nás aisoftový bůh znovu vzkřísil, snažili jsme se co nejvíc přiblížit k nepříteli, který už bránil svou poslední baštu a to dělnické domy podél Sibirsk strasse. Ta rudá pakáž se rojila po střechách a jejich pozorovatelům nic neuniklo. Za každý metr a každé poschodí zaplatil náš statečný wermacht krvavou daň. Boje byly tak prudké a v některých případech i bezohledné, že i staří veteráni nad tím kroutili hlavami. Nebezpečí zásahu bylo všudypřítomné. Protože větší skupinky neměly vůbec šanci nepozorovaně pronikat, zkusil jsem tedy svou metodu osamoceného muže a promyškoval jsem se až ke kinotěátru Olympika. Zde už probíhala politická příprava příslušníků Rudé armády před frontálním útokem. Proniknout za záda nic netušících krasnoarmějců bylo velmi riskantní, protože bylo seřadiště chráněno střelci jak z Olympiku, tak ze sídliště. Píďalkovitými pohyby jsem se přibližoval k prvním rudým hlídkám, když jsem zahlédl z pravé strany povědomé postavy. Byl to Riggsův Falschimjager regiment. To bylo povzbuzující. V tom však zazněly z amplionů ruské vlastenecké písně a píšťalky komisařů uvedly do pohybu celé to lidské stádo. To byla moje chvíle. Rozběhl jsem se zároveň s Rusy a tak znejistěl odstřelovače. Podařilo se. Trefuji prvního strážného, druhého a už jsem za zády hlavní skupiny. Dávka ze skupiny "mrtvol" se zastavuje o mou propocenou hlavu. Co je. Otáčím se a slyším posměšné -Petřo máš to-. Jurčík, ten blbec, ve "Svobodově beranici z Buzuluku" jsem ho skoro nepoznal. Stojí mezi mrtvolami s nějakou miss Charkov a směje se jako mongol. Posílám ho někam, ale dohady jsou zbytečné. Už nic neudělám. Jsem prozrazen a na mou tělesnou schránku míří několik hlavní. Zvedám ruce a jdu si to s tím blbem vyřídit. Chvíli se znovu dohadujeme a Jurča ví, že to posral. Snad se chtěl předvést před onou děvočkou, nebo před svými lidmi z jabloneckých Rangers. Oznamuji mu ještě, že ho za ten provar budu vláčet tiskem (což činím) a znechucen odcházím. Satisfakce se mi dostává už za pár minut. Riggs a jeho lidé pozorovali tuto scénu a okamžitě po mém odchodu vyzívají živé z této skupiny aby vypadli. Tak dostal Jurčík svůj příděl plastiku okořeněný pružinou stotřicet ala Riggs. Dobrá práce, osobně mu posléze blahopřeji.

A tak jsem skončil, bylo už po třetí hodině a žádný refreš už nebyl k mání. Došel jsem k mrtvolišti nepřítele a při pokecu ze známými rusofily jsem pozoroval urputné dobývání jednoho z posledních objektů. Bylo to super. Ještě pár fotek a zpátky na letiště. Kdo vyhrál bylo jasné. Sověti uhájili své město, tak jako pokaždé. Jsem ovšem přesvědčen, že letos s tím měli o hodně víc práce a jejich ztráty byly velmi, velmi těžké. Uvidíme jak se jim bude dařit na přístupech k Berlínu.

Z trosek Stalinova města pro Volkstumlich Zeitung - Petřa.

PS: Jestli jsem omylem zaměnil názvy jednotek, znamená to, že jednám v náhlém pominutí smyslů. Díky za shovívavost. S pozdravem autor.

Přiložená fotodokumentace

zpět