C-54 - celokovový transportní letoun poháněný čtyřmi pístovými motory.

Douglas byl ve 30.letech 20.století úspěšným výrobcem celokovových dopravních letadel, především pak modelu DC-3, který je u nás známý jako Dakota. Koncem 30. let vyvíjel větší čtyřmotorový letoun s přetlakovou kabinou. Letoun vznikal za finančního přispění čtyř leteckých společností, ale Pan American a TWA nakonec daly přednost méně nákladnému Boeingu 307. Douglasův stroj sice vzlétl v červnu 1938, ale ukázal se jako příliš složitý a neekonomický pro použití v letecké dopravě a sériově se nevyráběl. Letoun nesl označení DC-4E (Experimental).

Myšlenka na čtyřmotorový letoun ale nebyla opuštěna. Tři letecké společnosti přednesly firmě Douglas návrh na lehčí, jednodušší a levnější letadlo bez přetlakové kabiny. Konstruktéři vypracovali návrh a jen na základě papírových podkladů dostal Douglas objednávky na 61 strojů. I tento nový letoun měl nést civilní označení DC-4. Stavba nových letadel začala v roce 1940, o rok později bylo před dokončením prvních 10 letadel, když v prosinci 1941 Spojené státy vstoupily do války. Dokončovaná letadla přešla pod vojenskou správu a byla dokončena podle vojenských požadavků. Z továrny vyšla na svět pod vojenským označením C-54 a později dostala jméno Skymaster.

Těchto, původně civilních C-54, bylo vyrobeno 24. První letoun převzalo letectvo v březnu 1942. Letadla byla nasazena na dlouhé tratě, především pro přelety Atlantiku a v oblasti Pacifiku. Protože zásoba paliva se ukázala jako nedostatečná pro tyto úkoly, byly do kabiny přidány další čtyři palivové nádrže. Samozřejmě na úkor pasažérů nebo nákladu. C-54 mohl převážet jen 26 osob.

Stroj poháněly motory P&W R-2000-3 Twin Wasp. Byl to vzduchem chlazený čtyřdobý zážehový dvouhvězdicový čtrnáctiválec s reduktorem, přeplňovaný odstředivým kompresorem. Šlo o zvětšenou verzi motoru Pratt & Whitney R-1830 Twin Wasp, u kterého bylo zvětšeno vrtání, zatímco zdvih zůstal stejný.

C-54A byla už čistě vojenská verze. Letoun mě zesílenou podlahu, nákladová vrata, naviják pro manipulaci s nákladem. Mohl převážet 50 vojáků. Poháněly ho výkonnější motory P&W R-2000-7. V továrnách v Santa Monice (C-54A-DO) a Chicagu (C-54A-DC) bylo vyrobeno celkem 252 strojů, 56 bylo převedeno k US Navy, kde létaly pod označením R5D-1.

C-54B měl v kabině pouze dvě nádrže, další dvě nádrže měl v křídlech. Zpočátku měl motory P&W R-2000-3, později P&W R-2000-7. Vyrobeno bylo 220 letadel, 30 z nich létalo u US Navy jako R5D-2.

VC-54C byl jediný upravený C-54A pojmenovaný "The Sacred Cow" a byl určený pro přepravu prezidenta Roosevelta.

C-54D byl nejpočetnější verzí. Vyrobeno bylo 380 strojů, 86 letadel skončilo u US Navy jako R5D-3. Verze byla shodná s C-54B, ale poháněly jí motory P&W R-2000-11. Na základě této verze vzniklo po válce několik modifikací, pro vietnamskou válku jsou nejzajímavější asi HC-54D (původní označení SC-54D) a VC-54D. Všechny C-54D vyrobila továrna v Chicagu, plné označení tedy bylo C-54-DC. Továrna v Santa Monice souběžně vyráběla verze C-54E a C-54G.

C-54E měl přepracovaný palivový systém, do křídel se přestěhovaly i zbylé dvě nádrže z kabiny. Díky tomu mohla být přepracována kabina. Uspořádání pro přepravu nákladu mohlo být rychle upraveno pro převoz osob, kdy 50 vojáků mohlo sedět na sklopných sedačkách, nebo mohl letoun převážet 44 pasažérů na normálních sedadlech. Vyrobeno bylo 125 letadel, 20 z nich převzalo US Navy jako R5D-4.

C-54G vycházel z C-54E, ale poháněly ho motory P&W R-2000-9. Vyrobeno bylo 162 kusů, 13 z nich převzalo US Navy (R5D-5).

Z dalších verzí je zajímavá C-54M. Jednalo se o 38 C-54E, odlehčených a upravených pro přepravu uhlí během "Berlínského vzdušného mostu" v letech 1948-49. Letoun uvezl o tunu nákladu více.
Další zajímavou verzí je MC-54M. Byla to verze C-54E upravená pro převoz zraněných v době korejské války. V kabině mohlo být umístěno 30 lehátek a 8-12 míst pro doprovod. Modifikováno bylo 30 strojů.

V roce 1962 došlo ke sjednocení označení, stroje USN/USMC byly přeznačeny následovně:
R5D-1 -> C-54N (Obdoba C-54A)
R5D-2 -> C-54P (Obdoba C-54B)
R5D-3 -> C-54Q (Obdoba C-54D)
R5D-4 -> C-54R (Obdoba C-54E)
R5D-5 -> C-54S (Obdoba C-54G)

Po skončení války nebylo potřeba tolik letadel velká část C-54 byla odprodána civilním společnostem. V roce 1948 měl MATS 234 C-54 a jejich počet v dalších letech klesal, protože od přelomu 50.let ho začal nahrazovat C-97.

C-54 Skymaster ve vietnamské válce

Skymastery rozhodně nevykonávaly ve Vietnamu nějakou hromadnou nebo strategickou přepravu. Zbylé stroje byly na konci životnosti. Konce války v roce 1975 se nejspíš žádný vojenský C-54 nedočkal, protože už byly vyřazeny.

Teoreticky se ve Vietnamu mohly ocitnout C-54, které provozoval MATS. Ještě v roce 1965 měl asi 16 strojů a třeba v Japonsku se daly zahlédnout. Takže do Asie pořád létaly.
MATS ale nebylo jedinou složkou USAF, která C-54 provozovala. Potíž je, že se u strojů USAF dá z fotografií jen těžko identifikovat jednotka nebo základna. Stroje mají většinou jen označení PACAF. Transportní stroje byly umístěny na leteckých základnách jako součást "Air Base" křídel (ABW) či skupin (ABG). Jednotky, které obstarávaly přepravu pro potřeby základny. Letectvo mělo v Asii dost základen, nejbližší byly na Filipínách, v Japonsku, v Koreji, na Guamu... A samozřejmě základny ve Vietnamu a v Thajsku. Mezi těmito základnami probíhala přeprava osob a materiálu, do které byly nejspíš zapojeny i zbytky C-54, které ještě u jednotek v Pacifiku létaly.
Vlastní transportní stroje měly i stíhací, bombardovací nebo průzkumná křídla. Nemusely, ale mohly, to být i C-54. I u 460.TRW det.1 v Tan Son Nhut měly létat C-54 i VC-54.

C-54 také stále létaly u US Navy a USMC. Zde je trošku jednodušší identifikace stroje, letadla US Navy měla často na ocase jméno základny, stroje USMC pak ocasní kód jednotky. Ale situace byla asi podobná jako u USAF. Jednalo se o zbytky strojů, které byly umístěny na základnách v Asii a do Vietnamu nejspíš jen převážely náklad, častěji nejspíš osoby.

 

Pár C-54 mělo i jihokorejské letectvo (ROKAF) a do Vietnamu s nimi létalo. Další C-54 létaly u Air America, zdánlivě soukromé společnosti, ve skutečnosti plně pod kontrolou CIA.

Zajímavý C-54, který má prokazatelně souvislost s vietnamskou válkou, je stroj pojmenovaný po havajské zpěvačce a tanečnici "Hilo Hattie". Na počátku tohoto stroje byl C-54D s registračním číslem 43-17248. Pod dohledem programové kanceláře BIG SAFARI byl letoun upraven v roce 1954. Za odsouvatelnými kryty měl zabudované kamery a nesl i vybavení pro sběr elektronických signálů. Stroj nesl označení "Hot Pepper" a v 50.letech plnil úkoly v Německu.
V lednu 1962 se vrátil do dílen General Dynamics Convair Division ve Fort Worth k modifikaci. Nově mohl letoun pořizovat fotografie i v noci. Nesl IR kameru Reconoflex IV a také vrhač fotobleskových výbojek. K novému vybavení patřilo i zařízení pro směrové zaměřování rádiového vysílání. Registrační číslo bylo změněno na 43-17235, označení projektu i letadla znělo "Hilo Hattie". Správné označení letadla by mělo být EC-54D.
V dubnu 1962 byl letoun oficiálně přidělen k 6091.Reconnaissance Squadron se základnou v japonské Jokotě. Umístěn byl ale na jihovietnamském letišti Tan Son Nhut. Odtud podnikal lety do příhraniční oblasti Vietnam-Laos-Kambodža, kde prováděl mapování terénu a později i sběr signálů. Podle potřeby mise létal tento C-54 ve výšce 500 až 2500 metrů. Při letech v malé výšce býval často ostřelován z ručních zbraní. Během deseti měsíců provedl "Hilo Hattie" 102 letů. V únoru 1963 ho nahradil C-97G "Brave Bull".

V období vietnamské války létaly pozdější verze C-54. V případě USAF to byly C-54D, C-54E a C-54G. U US Navy/USMC pak jejich obdoby C-54Q, C-54R a Q-54S. Ovšem do 70.let létal v Asii i minimálně jeden C-54P (obdoba C-54B) a VC-54N (obdoba VC-54A).

V 60. a 70. letech se na fotografiích z Asie, v Japonsku, ale i v Thajsku, objevuje poměrně často stroj #44-9106. Byl to C-54E modifikovaný pro převoz raněných na MC-54M. Jestli ale skutečně převážel raněné, nebo měl nějakou spojitost s vietnamskou válkou, se nedá dohledat.