Tak jsem se mrknul na chlívek věnovaný jednotkám a světe div se samí specializovaný démon, ale starý dobrý pěšák. Pročež základám tento chlívek, ve kterém budeme náctiletým velitelů A-teamů od zelených čepic ukazovat taje a krásu pěšáckého stavu.
Tak za 1) každý zelená čepice musí projít BCT (tam člověka mimo to naučí vůbec jak se chovat jako voják a vůbec vypadat v uniformě jako voják ne jako hadrník) a poté následuje AIT, což je pro budoucí zelenou čepici hlavně MOS 11B - pěšák. Ovšem zelená čepice se ještě nemůže stát zelenou čepicí a musí do provozu a postupně se učit, se učit a se učit a to po celou svou kariéru jinak by se k čepicím nedostal a poté neudržel.
Takže poučení je takové: zůstat pěšákem 11B, který po AIT může rovnou dělat hrdinu v ´Namu a když bude jen trochu blbé vrátí se už jako seržant E-5

Pokračování příště... (a doufám, že v pěchotním seriálu 1000x o pěchotě nebudu sám )

nechci nikomu krivdit ale obavam se, ze valna vetsina zacinajicich spedialu nebude vedet co tyto zkratky znamenaji.nicmene je to dobry domaci ukol

Vypadalo to na seriozní chlívek a zvrhává se to trochu v pitšoviny, nemyslíte boys ? Jsem myslel, že se něco dozvím a zatím nič

pravdu díš Texi. Tak zpět k solidnosti.
Je třeba říci či připomenout, že právě pěšáci byli ti dříči a muly celé té války, kteří ji takřka prošlapali či odnosili na hrbu.
Narozdíl od jiných jednotek trávili převážnou část v "buši". tj. mimo stabilní základny. Nejčastějším domovem pak byly dočasné opevněné LZ či provizorní NDP (noční obranná pozice) odtud se nakrátko vraceli na praporní FSB či brigádní základnu a vzácně i do divizního BC.
Veterán od 1/8 CAV vzpomínal, že někdy v roce 69 přiteletěl se zásobovací mašinou divizní psychiatr, který přišel vyzpovídat pěšáky v poli. Jedna z otázek byla kdy byly naposledy v zázemí. Odpověděli mu, že asi před 5 týdny byly pár dní na LZ a zajišťovali perimetr (tedhy byly party v buši 4 a 6 týdnů a poté se vraceli na pár dní na LZ). Psychiatr odvětil, že se ptal na skutečné zázemí. Maníci odpověděli, že před dvěma měsíci byli na brigádní základně. Psychiatr však nebyl spokojen s tím, že myslí opravdový týl. Odpovědí mu bylo, že tam teda nebyli nikdy.

Sunny, přesně tak. Stejnou věc jsem naposledy četl v knize maníka od 4/12th Inf, 199th LIB, kterej velej rotě C. Psal, že buď byli venku někde na operaci, bránili NDP, prováděli noční přepady venku nebo fungovali jako zabezpečení zaprášenejch FSB bází buhví kde. A na těchhle FSB stejně nebylo moc příležitostí pro osobní hygienu nebo fasování čistejch uniforem, takže věčně vypadali jako špinaví somráci.
Plus to v jejich případě fungovalo tak, že přes den šli ven a v noci měli guard duty jako obrana FSB. Takže toho spánku člověk taky moc neurval.

A do základního tábora brigády se během jeho 6-ti měsíčního velení dostali celkem dvakrát a to na všehovšudy 3 dny.
On taky popisoval, že mezi pěšákama a REMFama existovalo dost slušný napětí a že se to většinou zvrhlo v barovou bitku.

Plus je ještě určitě potřeba dodat, že borec měl celkem kliku, protože důstojnící obecně sloužili v poli jen 6 měsíců a pak byli převelený do týlu. Důvodem bylo, aby si jich "zaválčilo" co nejvíc, dostali svoje CIB a měli tak lepší šanci na povýšení. Tohle je dost dobře vidět v jedný epizodě MASHe.
Jinak tenhle kapitán od 4/12 pak sloužil jako praporní S-3 Air v teple na štábu praporu.

Dobrý zdroj informací je kniha od James R. Eberta A Life in a Year: The American Infantryman in Vietnam, 1965-1972.
Zakoupil jsem a rozhodně nelituju.

Ta kniha o CO u 199 LIB nejni to Company Commanderś Journal od Lanninga? Eberta je vskutku poučný. Velmi dobré byly vzpomínky na stránkách Grunt, kde psával vetoš od 1ID s volačkou Delta Mike 2.
Stran REMF tak po roce 1968 nebývalo v divizních BC v noci nijak bezpečno. Takže i pěšák z buše mohl přijít k úrazu, když narazil na partu černochů, jichž v té době bylo v týlu prý dosti, a kteří si hráli na černy pantery a dělali bengál.

Sunny, jedná se o knihu Roberta Tonsetica Warriors: An Infantryman's Memoir of Vietnam.

Jinak o počínání černochů v týlu, který byli dost často závislí na drogách, je toho v knihách pojednávajících o konci 60. a počátku 70. let docela dost.

tak tak drogy to byl pro REMF koncem šedesátek úhlavní koníček. Pamatuji si článeček v časopise Vietnam, kde byly všeliké zajímavosti.
O užívání drog u pěchoty píše i Vaněček. Ovšem tam se jedná o ty dekadentní roky 70 -71. Mimochodem v buši to bylo no -no, tam se s tím nikde schoval nedalo a dotyčný hašišák by si mohl koledovat o "nehodu" či LBJ.

Sunny, velice pěkné vlákno!

Jen jedna připomínka, když už jsi ho založil, co sem hodit nějaké úžitečné informace "v kostce" - zejména pro FNGs? Věřím, že ty jsi osoba dostatečně v dané problematice erudovaná a protřelá, tudíž by jsi mohl dobře vyhodnotit, co by případné bažanty mohlo motivovat začít s náborem u nějaké pěchotní party, sdělit jim pár užitečných rad a otevřít oči ve smyslu "jak to skutečně bylo".

Já říkám pořád, že než začínat se SEALs, LRRPs, USSF, apod., je lepší pěchota...tak sem dej, prosím, pár argumentů, proč tomu tak je Díky!

mňo pokusím se, ovšem budu muset podumat, co by to mělo být. Holt nejsem kuchař ... páč "kuchař je umělec a psycholog a stratég"
zatím asi spíše střípky, ovšem bude-li podnět, můžeme ho zde u "pěchotní komise" řešit.

Pro začátek bude stačit, když se objasní potřebné dovednosti, které by měl každý nabýt v BCT a dále v AIT. Dále zákonitosti fungování pěchotních part (fungování čety a její místo v rámci MTOE). Dále základní výstroj, co nafasoval každý blátošlap.... pro začátek...

Mário, velmi podnětná připomínka, jen co je pravda. Zkusme tedy prolézt archiválie, všechny možné dokumenty a vyplivnout sem nějakou erudovanou stať, která jasně dokáže, že nad pěchotu není

tak to zase po letech trochu oživím ...

ORGANIZACE PĚŠÍCH JEDNOTEK US ARMY
RIFLE PLATOON-PĚŠÍ ČETA

Dle oficiálních tabulek organizace a vybavení (TOE=Table of Organisation and Equipment) měla mít pěší četa celkem 42 mužů rozdělených do 3 pěších družstev (Rifle Squad), 1 družstva zbraní (Weapons Squad) a velitelského elementu.
PĚŠÍ DRUŽSTVO - VELITEL DRUŽSTVA - ŠTÁBNÍ SERŽANT (SSG)
- STŘELEC - SVOBODNÍK (PFC)
STŘELECKÁ SKUPINA A
- VELITEL SKUPINY - SERŽANT (SGT)
- STŘELEC Z AUTOMATICKÉ PUŠKY - SPECIALISTA 4. TŘÍDY (SP4) *
- GRANÁTNÍK - SPECIALISTA 4. TŘÍDY (SP4)
- STŘELEC - SVOBODNÍK (PFC)
STŘELECKÁ SKUPINA B
- VELITEL SKUPINY - SERŽANT (SGT)
- STŘELEC Z AUTOMATICKÉ PUŠKY- SPECIALISTA 4. TŘÍDY (SP4) *
- GRANÁTNÍK - SPECIALISTA 4. TŘÍDY (SP4)
- STŘELEC - SVOBODNÍK (PFC)

* Tento „automatický střelec“ byl vyzbrojen variantou pušky M14 určenou pro podpůrnou palbu – tzn. zbraň byla „odemčena“ na plně automatickou palbu a byla vybavená těžší hlavní a sklopnou dvojnožkou. Po zavedení pušek M16 funkce automatického střelce ztratila na původním významu. Dlužno však dodat, že střelci těch jednotek pěchoty, které byly po svém příchodu do Vietnamu vybaveny ještě puškami M14 (např. 1. a 25. Pěší Divize) měli většinou své zbraně „odemčené“ na plně automatickou střelbu bez ohledu na to, zda zastávali funkci automatického střelce či nikoli.


DRUŽSTVO ZBRANÍ - VELITEL DRUŽSTVA - ŠTÁBNÍ SERŽANT (SSG)
- KULOMETČIK - SPECIALISTA 4. TŘÍDY (SP4)
- POMOCNÍK KULOMETČÍKA - SPECIALISTA 4. TŘÍDY (SP4)
- KULOMETČIK - SPECIALISTA 4. TŘÍDY (SP4)
- POMOCNÍK KULOMETČÍKA - SPECIALISTA 4. TŘÍDY (SP4)
- STŘELEC Z TARASNICE M67 - SPECIALISTA 4. TŘÍDY (SP4)
- POMOCNÍK STŘELCE - SPECIALISTA 4. TŘÍDY (SP4)
- STŘELEC Z TARASNICE M67 - SPECIALISTA 4. TŘÍDY (SP4)
- POMOCNÍK STŘELCE - SPECIALISTA 4. TŘÍDY (SP4)

VELITELSTVÍ ČETY - VELITEL ČETY - PORUČÍK (2LT)
- SERŽANT ČETY - SERŽANT 1. TŘÍDY (SFC)
- RADIO-OPERÁTOR - SVOBODNÍK (PFC)


Četa byla vyzbrojena puškami M14/M14E2 resp. M14A1 (Matrixovi díky za pozornou opravu) (verze pro podpůrnou palbu – někdy uváděna i pod označením M15) – posléze puškami řady M16/XM16E1/M16A1, dále univerzálními kulomety M60, tarasnicemi M67, granátomety M79 a pistolemi M1911A1. Pistole dle tabulek nosili velitel čety, seržant čety (?), granátníci, kulometčíci, střelci z tarasnice jako zbraň poboční a pomocníci střelců ji pak měli díky nákladu munice přímo jako zbraň hlavní. Pomocníci kulometčíků však ve Vietnamu brzy přešli na používání pušek. Výzbroj dále doplňovaly ruční granáty M26 či MkII, dýmové granáty M18/M8, směrové miny M18 a popřípadě jednorázové protitankové střely M72 LAW . Spojení v síti roty zajišťovaly radiostanice PRC-25 (popř. místy ještě starší typ PRC-10). Spojení v rámci čety se dělo v prvních fázích války pomocí ručních stanic PRC-6 – ostatně tak jak přikazovala TOE. Později byly tyto typy nahrazeny dalšími radiostanicemi typu PRC-25 nebo novými systémy pro spojení na stupni družstvo - četa AN/PRT-4 a AN/PRR-9. Nicméně družstva u mnoha praporů organickými radiostanicemi vůbec nedisponovala a tak se rádia nacházela pouze u velitele čety a seržanta čety.

a pokračování ...

V průběhu války docházelo v organizační struktuře k četným změnám a modifikacím, kterými jednotlivé jednotky reagovaly na podmínky v konkrétních situacích, kterým nejčastěji musely čelit. Obecně docházelo k úpravám, které souvisely s nedostatkem personálu. Družstva měla většinou kolem 7 až 8 lidí a občas měla pouhých 5 pěšáků. Typická četa měla maximálně do 30 lidí a opětně nebylo výjimkou, že mohla mít i pod 20 lidí. Deficit lidského materiálu byl způsoben bojovými ztrátami a rotací přicházejících a odcházejících vojáků (pro neznalé problematiky dodávám, že příslušníci US ARMY sloužili ve Vietnamské republice jednoroční turnusy). Některé čety například měly jen dvě družstva, přičemž do nich bylo začleněno po jednom kulometu ze zrušeného družstva zbraní.
Co se týče výzbroje družstva zbraní, tak tarasnice často zůstávaly na palebných základnách a do pole se nosily jen v případě, že byl očekáván kontakt s nepřátelským opevněním. Místo tarasnic se do družstva zbraní mohl začlenit třetí univerzální kulomet či se mohly obsluhy tarasnic využít jako další nosiči kulometné munice. Některé jednotky pak družstvo zbraní zrušily a kulomety začlenily přímo do pěších družstev. Úpravou společnou drtivé většině jednotek bylo začlenění zdravotníka (jeho mateřskou jednotkou byla zdravotnická četa praporu a v poli trávil jen půl roku) a dalšího radio-operátora (pro seržanta čety) do skupiny velení.
Co se týče hodností předepsaných dle tabulek na jednotlivé funkce, tak se ztráty a rotace personálu podepsaly i zde. Družstvům většinou veleli seržanti či specialisté 4. třídy. Velitelem čety byl sice většinou poručík, ale v případě absence důstojníka stál v čele seržant čety, kterým ve Vietnamu často bývali poddůstojníci v hodnosti štábního seržanta. Střelci, kulometčíci, radisté a zdravotníci měli většinou hodnost SP4. Pouze vojáci čerstvě dorazivší z USA po AIT (Advanced Individual Training=pokračovací individuální výcvik, výcviková fáze navazující na základní výcvik, v níž se vojáci připravují na své budoucí zařazení v rámci určené specializace - v případě pěšáků se jednalo o pěchotní specializaci 11B) měli hodnost PFC: Ovšem po cca po 3 až 4 měsících služby v bojové jednotce byl každý schopný pěšák povýšen do hodnosti SP4 bez ohledu na to, zda zastával nějakou "specializaci".