Grenade Launcher, 40-mm, M79

Po skončení 2.světové války začali přemýšlet američtí vojenší představitelé jak zvýšit palebnou sílu pěchotních jednotek, přemýšleli o zbrani, která by byla použitelná za hranicí dosahu ručního granátu. Počátkem 50.let, na vrcholu korejské války, dostala tato myšlenka prioritu.
V Picatinny Arsenal, které řídilo vyvoj nového granátu dospěli k přesvědčení, že nejvhodnější by byl granát ráže 40 mm. Samotný granát byl zakrátko zkonstruován, nyní bylo potřeba nějaké vypouštěcí zařízení a něco, co by granát pohánělo.
Představu o vypouštěcím zařízení načrtl Jack Bird, zástupce náčelníka výzkumu a vývoje pěchotních zbraní. Z trubky, pružiny a hřebíku vyrobil primitivní demonstrační zařízení, ze kterého na vnitřním nádvoří Pentagonu odpaloval s překvapivou přesností golfové míčky. Protože míčky létaly vysokým obloukem a Bird byl nadšeným golfistou, navrhl projekt pojmenovat NIBLICK, což bylo populární označení pro "devítku železo" (golfovou hůl).

 

M79

    
  Náboj.....................................40 x 46 mm
 Délka.....................................737 mm
 Délka hlavně...........................355 mm
 Hmotnost...............................3 Kg

Vývojem vypouštěcího zařízení pro "Niblick projectile" byla pověřena springfieldská zbrojovka. Zprvu zkoušeli přídavné zařízení na hlaveň pušky M1, ze kterého byl granát odpalován pomocí slepého náboje, podobně jako u standartních puškových granátů. Toto řešení ale nedávalo dobré výsledky. Kromě jiného by ke granátu muselo být připojeno nějaké stabilizační zařízení. Z hlediska přesnosti bylo mnohlem lepší pokud byl granát stabilizován rotací. K tomu by bylo třeba, aby byla ke granátu připojena nábojnice s vlastní pohonnou hmotou, aby byl granát součástí náboje.
Použít běžný způsob jako u puškového nebo pistolového náboje nebylo možné. U tohoto náboje dojde k prudkému vyhoření pohonné hmoty, střela je hnaná vysokým tlakem plynů. Střela ráže 40 mm by měla tak velký zpětný ráz, že by nebylo možné použít granátomet jako pěchotní zbraň. Protože projektil měl létat vysokým obloukem, jakékoliv nevyrovnané vyhoření pohonné hmoty by mělo negativní vliv na přesnost ohledně vzdálenosti.

V Picatinny Arsenal oprášili německý nápad z 2.světové války. Na konci války potřebovali Němci levnou, ale dostatečně učinnou zbraň pro boj s tanky. Pro lehký a levný protitankový kanón vymysleli systém nazývaný Hoch-und-Niederdruck System, v angličtině známý jako High-Low Pressure System nebo High-Low Propulsion System. V nábojnici s tímto systémem se vysoký tlak plynů vzniklých při vyhoření pohonné hmoty zredukuje na tlak nižší, který vystřelý projektil. Spojenci systém po válce studovali, vzniklo i několik zbraní s tímto systémem, ale skutečného využití dosáhl až u granátometů.
U granátového náboje 40x46 mm je krátká široká nábojnice uvnitř rozdělena na dvě části. Poměrně malé množství pohonné hmoty (bezdýmého střelného prachu) je uloženo v malé silnostěnné "vysokotlaké" komoře. Pohoná hmota je obklopena vložkou ze slabého plechu. Při zapálení začne směs prudce hořet, jakmile dosáhnou plyny hraniční hodnoty, protrhnou plechovou vložku a odchází z "vysokotlaké" komory šesti ventily do dosud prázdné větší části nábojnice, která funguje jako "nízkotlaká" komora. Tlak plynů je zde asi 10x nižší než ve vysokotlaké komoře. Po vyplnění této velké komory plyny dochází k vystřelení granátu.
Granát je vypuzený z hlavně plyny pod nízkým tlakem, který má u každého výstřelu stále stejnou hodnotu, což je důležité kvůli přesnosti. Projektil má nízkou úsťovou rychlost, ale zbraň má malý zpětný ráz. Protože vysoký tlak plynů působí pouze na vnitřní silnostěnou komoru, zbytek nábojnice může mít stěnou slabou, zrovna tak hlaveň nemusí být silnostěná a nemusejí být použity pevné, odolné materiály. Munice i samotná zbraň může být zkonstruována lehčí. Nábojnice i hlaveň granátometu M79 nebo M203 byla vyrobena z hliníkových slitin.

Ve Springfield Armory vzniklo pro nový náboj 40x46 mm několik granátometů. Zkoušel se například granátomet s revolverovým zásobníkem na 6 nábojů. Větší šanci na úspěch měl tříranný granátomet T148, ale nakonec byl v prosinci 1960 přijat do výzbroje jednoranný granátomet M79. V té době se stále ještě řešila konečná podoba mířidel. Hromadná výroba byla spuštěna kolem roku 1962.
M79 byla jednoduchou zbraň, která svým provedením připomínala zlamovací brokovnici a brokovnice, konkrétně Stevens Model 200 byla skutečně předlohou granátometu. Hlaveň byla vyrobena z hliníkové slitiny, ostatné kovové součásti byly ocelové, s povrchovou úpravou fosfátováním. Předpažbí a pažba byly vyrobeny z ořechového dřeva. Granátomet M79 byl jednoduchý a snadno ovladatelný. Střelba byla přesnější než u granátů odpalovaných z puškových nástavců. Samotný granát byl opatřen bezpečnostní pojistkou a bylo třeba, aby uletěl alespoň 30 metrů dlouhou dráhu. Pojistka byla vázána na rotaci, kterou udělila granátu drážkovaná hlaveň. Při střelbě nevycházel z hlavně žádný záblesk ohně a jen malý obláček dýmu. Plyn, který vycházel z široké hlavně pod nízkým tlakem vydával charakteristický zvuk, který dal granátometu přezdívky Thumper nebo Blopper.

Svým dostřelem 50-375 metrů vykrýval granátomet prostor mezi dosahem ručního granátu a nejmenším dostřelem minometu. Byl určen na ničení kulometných hnízd, bunkrů, koncetraci pěchoty. Pěchotní četa získala větší mobilitu a samostatnost, protože i ta nejmenší jednotka získala své vlastní malé dělostřelectvo. V četě bylo 6 granátníků, každém družstvu byli dva, v každém palebném týmu jeden.
I když největší dostřel byl 375 metrů, střelba za hranici 300 metrů se obvykle považovala za plýtvání municí. Když se ve Vietnamu zkoušel u bojových jednotek podvěsný granátomet XM148, uváděli granátníci, že v 67% případů střílelí na cíle ve vzdálenosti 50-150 metrů, ve 20% případů stříleli na cíle ve vzdálenosti 150-300 m. 11% připadlo na cíle které byly blíž než 50 metrů a pouze 1% na cíle dál než 300 metrů.

Nevýhodou byla menší rychlost palby, kdy po každém výstřelu bylo třeba granátomet znovu nabít a zamířit. Ale většinou stihl granátník přebít granátomet ještě před dopadem granátu a podle toho udělat opravu. Největší nevýhodou zůstalo to, že po spotřebování munice, nebo při boji na krátkou vzdálenost neměl granátník čím přispět družstvu, protože byl vyzbrojen jen pistolí M1911, spíše pro vlastní obranu. To vedlo k vývoji podvěsných granátometů XM148 a M203.

Granátník, 9.pěší divize.
1969
Jihovietnamský voják s odloženým granátometem M79.
1972