Browning M2 HB, cal .50

Během 1.světové války přišlo americké velení s požadavkem na velkorážní kulomet použitelný jako protitankový a protiletadlový. Jako první vzniknul náboj a teprve pro něj se konstruovala zbraň. Konstruktérem byl J.M.Browning, který zvětšil svůj model M1917 (vodou chlazený M1919). Půlpalcový kulomet M1918 byl hotový na samém konci války, ale po skončení války armáda zakázku zrušila. Zbraň navíc nebyla moc dobře použitelná ani jako protitanková, ani jako protiledlová nebo proti pěchotě. Browning svůj návrh vylepšil a pozměněný model s vodou chlazenou hlavní byl jako M1921 přijatý počátkem 20.let jako protiletadlový, s vedlejším použitím jako protitankový. K jednotkám se ale dostal až na konci 20.let a ani tehdy nebyl příliš úspěšný. Každý druh zbraně (letectvo, kavalérie, protiletadlovci atd.) měl jiné požadavky, které byly často protichůdné. Zásadní změny na zbrani udělal Samuel Green, šéfinženýr springfieldské zbrojovky. K samotnému tělu zbraně (receiveru) bylo možné připojit vodou chlazenou hlaveň, lehčí vzduchem chlazenou hlaveň pro použití v letadlech, nebo novou těžší silnostěnou hlaveň (Heavy Barel - odtud označení M2HB). Nábojový pás bylo možné přivádět z levé i z pravé strany - to bylo důležité hlavně u kulometů montovaných do letadel. Ke kulometu bylo možné připojit několik druhů dálkového odpalování. Také rychlost střelby se nepatrně lišila. Letecké kulomety měly vyšší rychlost střelby, nejnižší měly kulomety se vzduchem chlazenou těžkou hlavní. Jako M2 byl přijatý v roce 1933.

Další změna přišla v roce 1938. Dosavadní 36 palců dlouhá těžká hlaveň byla prodloužena o téměř čtvrt metru na 45 palců. Změna přinesla delší dostřel a vyšší přesnost. Také protiletadlovci přestávali používat kulomety s vodou chlazenou hlavní když do výzbroje přišly zdvojené kulomety nebo "čtyřčata". V případě čtyřčat bylo možné střílet jen z jednoho páru kulometů a druhý se mohl chladit. Páry kulometů se mohly střídat a přesto vést souvislou palbu. Během 2.světové války se letecké verze se montovaly do křídel stíhačů a bitevníků nebo do střeleckých věží bombardérů.

Ve Vietnamu, zrovna tak jako ve 2.světové válce a ve válce v Koreji, se M2 HB montoval na vozidla i plavidla, na trojnožce se stal součástí obranných postavení u pěchoty. Byl ve výzbroji amerických i spojeneckých jednotek, používal ho Vietkong i jeho předchůdce Vietminh.

Drobnou odbočkou byly letecké kulomety AN/M3 se zvýšenou rychlostí střelby kolem 1 200 ran/min. Kulomety byly montovány do prvních typů proudových letadel (P-80, F-84, F-86). Ve výzbroji letadel je nahradily kanóny, ale kulomety AN/M3 byly použity do podvěsů SUU-12/A, v armádě označovaných jako XM14. Ve Vietnamu byly těmito podvěsy vyzbrojena ozbrojená verze Mohawku JOV-1A, zkoušely se také na vrtulnících UH-1.

 

M2 HB

    
  Náboj.........................................12,7 x 93 mm
 Délka.........................................1 653 mm
 Délka hlavně................................1 143 mm
 Hmotnost....................................38 kg
 Hmotnost s trojnožkou M3..............57 kg
 Kadence......................................500 ran/min

M2 HB v obranném postavení.
25th Infantry Division, 1968-69
Browning M2 ve věži M113.
1st Infantry Division, 1965-66
 
Vcelku raritní kombinace, Browning M2 na M151 MUTT.
Poblíž Binh Tuy, 1968
 
M2 HB na gunshipu UH-1C. Nad raketnicí je pravděpodobně automatický granátomet XM149.
B Troop, 1st Squadron, 9th Cavalry.
Podvěs XM14 (SUU-12/A) s kulometem AN/M3 pod křídlem ozbrojeného Mohawku OV-1A.
 
AN/M3 jako součást zbraňového podvěsu XM14 (SUU-12/A) na vrtulníku UH-1B. Vrtulník patřil UTTHCO, tato rota zkoušela od podzimu 1962 různě vyzbrojené verze UH-1B i UH-1A.