AK-47
Automat Kalašnikova je určitě jednou z nejznámějších zbraní světa. Byl vyráběný v
mnoha státech a díky značnému rozšíření je téměř všudypřítomný ve válkách,
konfliktech, povstáních či teroristických akcí.
AK-47 patří do kategorie útočných pušek. Tyto zbraně střílí středně výkonným nábojem,
v případě AK-47 je to náboj 7,62x39 mm. Středně výkonné náboje jsou slabší než
náboje puškové (např. 7,62x54 mm), ale silnější než pistolové (např. 7,62x25 mm).
Jako první zbraň této kategorie se uvádí ruský automat Fedorov 1916, ale muselo
uplynout dalších 20 let, než myšlenku oživili v nacistickém Německu. Tamní
vojenští odborníci vyhodnotili, že většina střetů mezi pěchotou je vedena na vzdálenost
kolem 400 metrů a je zbytečné střílet na tuto vzdálenost výkonným puškovým nábojem.
Vytvořili střední náboj 7,92x33 mm a pro tento náboj zkonstruovali několik zbraní
označovaných nejprve jako kulometné (strojní) karabiny, potom kulometné pistole (samopal)
a nakonec jako útočné pušky. Nejznámější německou zbraní se stal návrh Hugo Schmeissera
a firmy Haenel, který s tím jak byl upravován a modernizován měnil i označení na MKb 42 H ->
MP 43 -> StG 44.
AK-47 (Type 56) | |
| Náboj..................................... | 7,62 x 39 mm |
| Délka..................................... | 870 mm |
| Délka hlavně........................... | 415 mm |
| Hmotnost (s náboji).................. | 4,4 Kg |
| Zásobník................................. | 30 nábojů |
| Způsob střelby........................ | J/D |
| Kadence................................. | 775 ran/min |
V Sovětském svazu byl nový náboj k dispozici v roce 1943. První zbraň, která pro něj vznikla,
byla samonabíjecí karabina SKS-45. Byla vypsána soutěž na automat, které se účastnilo
15 návrhů. Zvítězil návrh mladého konstruktéra Kalašnikova, který byl v roce 1947 přijat do
výzbroje.
AK-47 vzhledem připomíná německé StG 44, Kalašnikov se možná při svém návrhu
skutečně inspiroval touto zbraní. Někdy se dokonce píše, že AK-47 je kopií StG 44,
protože jeho návrhář Hugo Schmeisser pracoval v konstrukční kanceláři Kalašnikova
na nucených pracích od konce války až do roku 1952. Ale AK-47 využívalo jiné
materiály a i vnitřní mechanismus byl rozdílný.
I když byl AK-47 přijat do výzbroje v roce 1947, jeho sériová výroba započala
v roce 1949. Kalašnikův automat je další zbraň z ruské školy. Robustní, jednoduchá zbraň,
která snese drsné podmínky. Součástky mají velké výrobní tolerance a je mezi nimi
značná vůle. I když by to mohlo odkazovat na mizernou úroveň výroby, zbraň je přesto
spolehlivá a naopak díky tomu snese značné znečistění a nepříliš pečlivou údržbu.
Jsou známy případy kalašnikovů, které připomínaly spíš zrezivělý šrot, ale přesto byly funkční.
Pochromovaná hlaveň a nábojová komora omezovala usazování karbonu (toto zpočátku chybělo u M16).
Zbraň byla nenáročná na obsluhu, údržbu i výrobní potřeby. Velká část součástek
byla zhotovena z plechových výlisků.
V Sovětském svazu se AK-47 vyráběl do roku 1959, kdy ho nahradil AKM. Existovaly tři typy AK-47, které se lišily nejvíce pouzdrem závěru (vlastním tělem zbraně).
AK-47 byl ve výzbroji severovietnamské armády a vietkongu. Nejrozšířenější byly
čínské Typ 56. Čínské kalašnikovy se daly rozpoznat podle sklopných jehlových
bodáků, které byly stejně jako u SKS ve sklopené poloze pod hlavní. Jako Typ 56-1
vyráběla Čína i vlastní verzi AKS, kalašnikov se sklopnou ramenní opěrkou.
Další AK-47 pocházely ze Sovětského svazu, zachyceny byly i severokorejské Typ 58.
Podle memoranda CIA z roku 1968 byly u NVA a vietkongu zachyceny i útočné pušky
původem z Bulharska, Polska a NDR. Memorandum ale nijak nespecifikuje typ zbraně
a tyto státy vyráběly své verze AK-47 i AKM.
Čínský Typ 56 se sklopným jehlovým bodákem.
Ukázka zabavených zbraní. Vedle AMD-65 je možná i AKMS (a také český samopal vz.58), ale úplně vpravo je AK-47 s nástavcem na puškové granáty a odnímatelným pryžovým tlumičem zpětného rázu na pažbě. Je to polský PMK, na nástavci je nasazen protipěchotní granát. K fotografii nejsou bohužel žádné podrobnosti, podle AMD-65 se dá usuzovat, že byla pořízena někdy po roce 1968.
