Gyrodyne QH-50 DASH

QH-50 - bezpilotní vrtulník s dvěma dvoulistými protiběžnými rotory určený primárně pro boj s ponorkami. Výrobcem byla společnost Gyrodyne Company of America.

V polovině 50.let se zvýšila hrozba sovětských ponorkových sil. Narůstal počet ponorek i jejich kvalita. Spojené státy hledaly způsob jak jejich hrozbu odvrátit. Jedním ze způsobů bylo zničit ponorku co nejdál od vlastních lodí. K tomu měly sloužit protiponorkové rakety (ASROCK - Anti-Submarine Rocket) a DASH (Drone Anti-Submarine Helicopter) - vrtulníkové bezpilotní nosiče protiponorkových zbraní - torpéd, nukleárních hlubinných pum nebo protiponorkových jaderných hlavic. Počítalo se s tím, že vrtulník bude pravděpodobně zničen při výbuchu, proto bezpilotní a co možná nejjednodušší a nejlevnější.

Americké námořnictvo mělo dost torpédoborců postavených v letech Druhé světové války. Třída Sumner a Gearing už by v boji se sovětským útočnými ponorkami lehce ztrácela dech a tak je námořnictvo hodlalo využít pro boj na delší vzdálenost a prodloužit jejich životnost. Modernizační programy nesly zkratky FRAM I (určený především pro třídu Gearing) a FRAM II (pro třídu Sumner). FRAM I měl prodloužit životnost torpédoborců o 8 let, FRAM II o 5 let. Hlavními prvky modernizace byly ASROCK a DASH.

Gyrodyne byla malá společnost, která vyvíjela vrtulníky s protiběžnými rotory. V polovině 50.let zkoušela Námořní pěchota lehký vrtulník pro jednoho muže, zvaný Rotorcycle. Námořnictvo požádalo společnost o upravení na bezpilotní vrtulník. První typ QH-50A vzlétl v roce 1960, do sériové výroby v roce 1962 se dostaly až další upravené verze.

Bezpilotní vrtulníky QH-50 používalo US Navy do roku 1970, kdy končila životnost modernizovaných torpédoborců. Dalším důvodem k zastavení výroby byly vyčerpané vojenské fondy kvůli válce ve Vietnamu, kde navíc nebyly protiponorkové prostředky potřeba.
Během své služby byla více než polovina QH-50 ztracena. Ve většině případů byla na vině elektronika. Řídicí signál procházel poměrně složitou cestou přes analogové a digitální převaděče, také dekodéry signálu a pokud u nějakého zařízení nastala chyba, byl vrtulník ztracen. Zpočátku docházelo také ke ztrátám kvůli tomu, že vzdálený pilot nevěděl kde se vrtulník nachází, protože se ztratil z radaru kvůli své malé velikosti. Vrtulníky byly proto vybaveny radarovým odpovídačem a byla možnost vybavit vrtulník TV kamerou, která přenášela obraz v reálném čase. A právě tato "SNOOPY TV" byla ve Vietnamu využívána pro řízení nebo upřesnění palby hladinových plavidel, ať už samotných torpédoborců, nebo třeba bitevní lodi USS New Jersey.

O existenci QH-50 patrně nevěděli ani američtí piloti, nebo alespoň piloti armádních vrtulníků. Aspoň se to může zdát podle příběhu, který na svém webu zveřejnil John Galkiewicz.
Příběh se odehrál během jeho služebního turnusu v letech 1967-68. John Galkiewicz pilotoval vrtulník podél pobřeží v blízkosti Qui Nhon, když před sebou zahlédl malou helikoptéru. Několikrát ji obletěl, helikoptéra nenesla žádné označení ani posádku. Věž v Qui Nhon o ničem nevěděla. John se svým kopilotem žádali povolení k palbě v domnění, že je to sovětský špionážní vrtulník. Místo toho přišla zpráva, že se jedná o dron námořnictva a aby okamžitě vyklidili prostor. To už John zahlédl na horizontu lodě a správně mu došlo, že pomocí vrtulníku řídí palbu a každým okamžikem mohou začít kolem létat dělostřelecké granáty.

Zpětným pohledem byly modernizační programy docela průšvih. Aby torpédoborec mohl vést boj s ponorkou na dlouhou vzdálenost, musel jí nejprve zachytit a poté sledovat. To měl obstarat sonar s dlouhým dosahem SQS-26. Sonar měl zachytit ponorku na vzdálenost 55 km. Jeho vývoj ale nabral 6 let zpoždění a do služby se dostal až na konci životnosti modernizovaných torpédoborců. QH-50 tak po většinu času spolupracovaly se sonarem s dosahem 9 km.
V roce 1971 ukončily QH-50 svojí činnost a byly uskladněny. Na několika kusech experimentovala ARPA s různou výzbrojí a vybavením.

QH-50C byla první sériově vyráběná verze. Předchozí verze poháněly motory Porsche a bylo vyrobeno jen několik kusů od každé verze.
Verzi QH-50C poháněl turbohřídelový motor Boeing T50-BO-8A s výkonem 225 kW. Rotorové listy byly dřevěné. Dron unesl dvě torpéda Mk.44. Do operační služby byl nasazen v roce 1962, výroba trvala do roku 1966. Vyrobeno bylo 373 kusů.

QH-50C na palubě torpédoborce USS Allen M. Sumner, 1967.

QH-50D se začal vyrábět v roce 1966. Poháněl ho motor T50-BO-12 o výkonu 272 kW. Laminátové listy s odmrazováním dávaly vrtulníku schopnost letu za každého počasí. Těmito listy byly zpětně vybaveny i QH-50C. QH-50D neměl ocasní plochy, ty se ukázaly jako zbytečné. Zásoba paliva stoupla ze 130 l na téměř 200 l. Upraveny byly závěsníky na zbraně. Užitečné zatížení stouplo, protože byl použit výkonnější a lehčí motor, lehčí rotorové listy a odstraněny ocasní plochy.
Vyrobeno bylo 377 kusů, výroba byla ukončena v roce 1969.

QH-50D
Základní technické údaje:
Průměr nos. rotoru.........................	6,1 m
Délka trupu...................................	2,3 m
Výška..........................................	2,9 m
Max. rychlost................................	148 km/h
Cestovní rychlost...........................	? km/h
Dostup.........................................	4 876 m
Dolet...........................................	? km
Hmotnost:
Prázdná.......................................	469 kg
Max. vzletová...............................	1 156 kg
Motor: turbohřídelový Boeing T50-BO-12
Výkon motoru................................	272 kW
Počet motorů................................	1

QH-50D na palubě torpédoborce USS McKean (DD-784) v novozélandském Aucklandu, květen 1967. Na Nový Zéland připlul torpédoborec u příležitosti připomínky bitvy v Korálovém moři. Do Austrálie a na Nový Zéland připlula loď od břehů Vietnamu.