Hughes 500P / NOH-6P "The Quiet One"

V první řadě - není úplně jasné jaké nesl vrtulník označení a jestli vůbec existovalo nějaké oficiální označení jako NOH-6A, NOH-6P nebo Hughes 500P. Protože uživatelem strojů použitých ve vietnamské válce byla CIA, je pravděpodobnější civilní Hughes 500P, přičemž "P" mělo znamenat Penetrator, tedy cosi jako "pronikač". V každém případě se jednalo o zvlášť tichou verzi vrtulníku Hughes 500/OH-6.

Těžko říct, kde byl počátek vzniku vrtulníků Hughes 500P. Možná byly na počátku tohoto projektu dva vrtulníky Hughes 269 (civilní verze vojenského TH-55), které zakoupilo policejní oddělení města Los Angeles pro své hlídky. Obyvatelé tichých bohatých předměstí si stěžovaly na hluk nízko létajících vrtulníků. Město je vrátilo firmě Hughes s tím, jestli by hluk nešel zmírnit. Hughes měl zájem dodávat vrtulníky policejním hlídkám nejen v Los Angeles, ale i v dalších městech a tak se rozhodl problém řešit. Jako jeden z největších zdrojů hluku se ukázal vyrovnávací rotor. Základní poučka v takovém případě zní "jestli to chcete mít tiché, tak to vypněte", to ale nebylo úplně možné a tak konstruktéři alespoň snížili otáčky vyrovnávacího rotoru. Aby zachovali jeho účinnost, zdvojnásobili počet rotorových listů.

V květnu 1968 byla možnost ztišení vrtulníků na programu setkání v Institute for Defense Analyses. Na počátku roku 1969 se rozeběhla 1.fáze programu "Quiet Helicopter". ARPA (Advanced Research Project Agency - Agentura pro projekty pokročilého výzkumu) poskytla peníze za které U.S. Army Aviation Materiel Laboratories (AVLABS) uzavřely kontrakt s několika výrobci vrtulníků, aby vypracovaly projekt jak ztišit své výrobky. Peníze obdržel Sikorsky (375 000$ na typ SH-3A), Kaman (173 000$ na HH-43B) a Hughes (200 000$ na OH-6A). Nejlepšího výsledku dosáhl Hughes, který navrhl stejnou úpravu jako u modelu 269 - zdvojnásobit počet listů vyrovnávacího rotoru a snížit jeho otáčky.

Na základě tohoto výsledku vstoupil v dubnu 1970 program "Quiet Helicopter" do fáze 2. Opět za peníze ARPA a dohledu U.S. Army Air Mobility Research and Development Laboratory. Hughes Tool Company byl požádán o celkové možné ztišení vrtulníku. O rok později byly práce na tichém vrtulníku hotovy.

Tichý vrtulník, který možná nesl označení NOH-6A. Na trupu nese nápisy "ARPA" a "The QUIET ONE".

Výsledkem byl vrtulník pojmenovaný "The Quiet One" (někdy označovaný i jako NOH-6A). Mezi hlavní úpravy patřilo:
- Pětilistý hlavní rotor s lichoběžníkovým zakončením rotorových listů. Zakončení listů snižovalo vytváření vírů od konců rotorových listů, které jsou jedním ze zdrojů hluku. Větší počet listů dovolil snížit otáčky motoru na 2/3.
- Čtyřlistý nůžkovitý vyrovnávací rotor s průměrem větším o 18 cm umožnil snížení otáček vyrovnávacího rotoru aniž by se snížila jeho účinnost.
- Motor a přenosová souprava byla obklopena zvukoizolačním materiálem.
- Vstup vzduchu k motoru byl zacloněný, výstup motoru byl opatřený tlumičem.
- Mechanické části převodů a přenosové soupravy byly vyrobeny s větší přesností a byla na ně nanesena měkká povrchová vrstva. Účelem bylo zabránit vytváření zbytečného hluku jako např. rachtání.

Zatímco běžný OH-6A byl slyšitelný ze vzdálenost 2,5 km, "The Quiet One" bylo slyšet asi na 250 m. Navíc prý vydával jiné zvuky, které si člověk hned nespojoval s vrtulníkem. Pokud letěl vrtulník se sníženým výkonem motoru, snížila se i jeho rychlost a užitečné zatížení. Snížení otáček nebyla trvalá úprava, motor mohl běžet naplno. Užitečné zatížení i rychlost se vrátily k normálu a i tak byl vrtulník tišší než běžný OH-6A.

Hlavní a vyrovnávací rotor vrtulníku "The Quiet One".

Práce na tichém vrtulníku nebyly vůbec tajné. O tom, že nějaký program probíhá, informoval tisk. I výsledný "The Quiet One" byl předveden (minimálně novinářské) veřejnosti. O vrtulníku i úpravach se na jaře 1971 psalo například v časopisu Aviation Week & Space Technology.

Je těžké odhadnout kdy na scénu vstupuje CIA. Jestli už během doby, kdy probíhaly úpravy na tichém vrtulníku nebo až po předvedení "The Quiet One". Ať to bylo jakkoliv, zdá se, že CIA od počátku věděla pro jakou misi ho použije - umístění odposlechu telefonního vedení poblíž města Vinh ve Vietnamské demokratické republice.

CIA věděla o bezpečnostní slabině v komunikační síti VDR. Nacházela se na hlavní telefonní lince vedoucí z Hanoje na jih, poblíž města Vinh. Linku využívali vysocí vojenští velitelé. Místo se nacházelo u řeky asi 25 km jihozápadně od města. Telefonní vedení bylo umístěno na běžných sloupech, podél vedení vedla stezka pro hlídky na kolech. V jednom místě ale vedení stoupalo přes útes, který byl pro kola příliš strmý a tak stezka útes obcházela. To bylo místo pro umístění odposlechu.

V minulosti provedly instalování odposlechu např. týmy MACV-SOG v Laosu. Tehdy se ale dalo použít nahrávací zařízení, které se dalo později vyzvednout. Dalším možným řešením by bylo nechat poblíž odposlechu létat letadlo, které by nahrávalo komunikaci. Ani jedno řešení nebylo možné použít v Severním Vietnamu. Zde bylo potřeba umístit retranslační stanici, a to pokud možno co nejvýše a to byl druhý důvod pro použití vrtulníku. Projekt dostal jméno "Main Street".

Na konci dubna 1971, přibližně měsíc po předvedení "The Quiet One" veřejnosti, najala Air America (letecká společnost řízená CIA) dva piloty vrtulníku. Lloyd George Anthony Lamothe Jr. a Daniel H. Smith byli veteráni z Vietnamu se zkušenostmi z nočních letů v přízemní výšce. Následující měsíce nacvičovali Lamothe a Smith a ještě třetí pilot v nevadské Oblasti 51 noční lety s použitím FLIR (infrakamery) a brýlí pro noční vidění SU-50. Létali pravděpodobně s původním ARPA "The Quiet One" #65-12968.

V polovině července registruje Air America u FAA (Federální úřad pro letectví) čtyři stroje Hughes 369HS (modelové označení civilního Hughes 500/vojenského OH-6A). Dva stroje, N353X a N354X, byly nové a sloužily k pozdějšímu krytí druhých dvou. Další dva stroje, N351X (pravděpodobně ex-US Army #68-17297) a N352X (pravděpodobně ex-US Army #68-17288) byly v období červenec-říjen 1971 upraveny na tichý Hughes 500P, který je někdy označovaný jako NOH-6P (i když toto označení není moc pravděpodobné).

Stroje označované jako Hughes 500P nesly úpravy použité na původním "The Quiet One", ale i další úpravy. Poháněl je silnější motor se vstřikováním vody s metylalkoholem pro krátkodobé zvýšení výkonu. Rotorová hlava byla vyrobena z lehkého titanu. V zadním prostoru pro cestující byly další čtyři nádrže pro zvýšení doletu. Po stranách trupu byly pouzdra s dalším navigačním vybavením. V jednom byl inerční navigační systém (INS), který pomocí gyrosenzorů a rychloměrů a počítače zaznamenával aktuální polohu letounu. V druhém byl radionavigační systém LORAN-C. Ve věžičce pod přídí byl AN/AAQ-5 FLIR, infračervená kamera, výstup z ní byl vyveden na obrazovky pro pilota i kopilota. Pod trupem byly dvě láhve s tekutým dusíkem pro chlazení senzorů FLIR. Mezi další vybavení patřil radarový výškoměr a varovný systém ozáření radarem. Vrtulník měl zpevněný podvozek, na lyžinách byla nainstalována infračervená světla. Výbavu doplňovaly brýle pro noční vidění SU-50.

Původní plán mise počítal s tím, že vrtulník bude pilotovat posádka tchajwanských Číňanů, aby byla účast CIA alespoň zčásti skrytá. Z Laosu měly let Hughes 500P krýt dva vrtulníky S-58T Air America, které by zasáhly v případě neúspěchu mise a vyzvedly by posádku i vrtulník. Poslední letoun, který se měl zúčastnit mise, byl DHC-6 Twin Otter. Všechny vrtulníky i letadlo měli řídit piloti RoCAF.

V červenci 1971 jsou tedy na Tchajwan vyslání 3 piloti-instruktoři (Lamothe, Smith) a začínají výcvik šesti pilotů 34.perutě RoCAF "Black Bat". Nejprve trénují přechod na typ OH-6A, dva vrtulníky byly zapůjčeny od americké armády. Někdy na přelomu let 1971/72 jsou na Tchajwan dopraveny i oba upravené Hughes 500P a počátkem roku 1972 začínají tchajwanští piloti výcvik na nich. Na Tchajwanu byl přelétnut i S-58T, se kterým tchajwanští piloti nacvičovali záchranu vrtulníku typu OH-6A.

V dubnu 1972 byly do Udornu dopraveny dva standardní Hughes 500 (N353X a N354X) a začíná jejich krycí poslání, které je jednoduché - být viděni nad Laosem. OH-6A byl běžný v Jižním Vietnamu, nikoliv však v Laosu. Kdyby sympatizant a informátor Severního Vietnamu náhodou zahlédl Hughes 500P, je možné, že by o nezvyklém typu informoval. A naopak by neměl důvod informovat o typu, který nad Laosem běžně léta.

V červnu 1972 jsou oba upravené Hughes 500P naloženy do C-130 Air America a přepraveny na izolovanou přistávací dráhu LS-05 poblíž Takhli. Odtud jsou vrtulníky přelétnuty na tajnou základnu v Laosu, která nese označení Pakse Site 44 (PS-44), podle města Pakse, které leželo asi 30 km severozápadně. Základna byla ze tří stran chráněna terénem a žila v ní skupina laoských komandos, která fungovala jako jednotka rychle reakce. Vrtulníky byly ukryty v hangáru asi 500 m od hlavní budovy. Před hangárem byla malá betonová přistávací plocha.

"Whisper" na základně PS-44. Vrtulník má zamalované označení americké armády, které mělo vyvolat dojem, že jí byl ukraden.

Na PS-44 probíhal i výcvik osmi laoských komandos. Dva z nich měli být v posádce vrtulníku a umístit odposlech na sloup. Výcvik komandos vedl Thomas "Shep" Johnson (mimochodem, o Hughes 500P se píše také jako o "The Quiet One", ale v jedné vzpomínce "Shep" Johnson uvádí, že vrtulníkům na PS-44 se přezdívalo "Whisper"). Laosané netrénovali pouze umístění odposlechu, zkoušelo se i několik způsobů jak opustit vrtulník ve visu. Nepočítalo se s tím, že by vrtulník při vysazení komandos přistával na zemi.

V Laosu pokračoval výcvik tchajwanských pilotů. Ti ale jevili pouze malý pokrok. Navíc mezi nimi byly neshody a hádky. Když byl při nočním přistání na betonové ploše před hangárem zničen jeden z vrtulníků, došla CIA trpělivost a celý kontingent pilotů RoCAF, včetně těch, kteří měli pilotovat S-58T, poslala počátkem září 1972 zpátky na Tchajwan.

K provedení mise se začali připravovat Lamothe a Smith, dva původní piloti-instruktoři. Změna nastala i ve vedení operace ze strany CIA, řízení operace převzal James Glerum, který měl velmi dobrou pověst. V noci Lamothe a Smith trénovali spolu s laoským komandem. Přelétávali na blízké cvičiště, které bylo prý až neuvěřitelně podobné cílovému místu. Místo sloupu na něm byl osekaný strom s natlučeným příčným trámkem. Piloti cvičili i umístění přenosové stanice, které se říkalo "spider relay". "Pavouk" byl složený mezi lyžinami. Pokud seděl vrtulník na zemi, nezbývalo mezi pavoukem a zemí moc prostoru, proto mohl vrtulník přistát jen na tvrdé a rovné zemi. Přenosový pavouk obsahoval krabičky s elektronikou, antény a solární panely. Rozevíral se jako květ a jako rybářská síť se přichytil do koruny stromu, kde byl téměř neviditelný. Rozevřený pavouk měl něco přes 2 metry. Umístění se dělalo postupně. V kabině bylo několik spínačů. Pavouk se nejprve rozvinul, po ověření signálu se uvolnil.

Ve dne piloti studovali předpokládanou trasu a hledali nejlepší cestu. K dispozici měli fotografie ve vysokém rozlišení. Učili se cestu až znali zpaměti každou skálu, každý potok.

K provedení operace byly potřeba určité podmínky, především vhodné počasí a fáze měsíce. Protože brýle SU-50 pro noční vidění fungovaly na principu zesílení zbytkového světla měsíce, bylo třeba aby měsíc svítil, ale noc zase nesměla být moc jasná, aby nebyl vrtulník vidět. Ideální bylo, když byl měsíc ve své čtvrtině až polovině.

21.října 1972 se uskutečnil první pokus umístit odposlech. Hughes 500P přelétl z PS-44 na letiště poblíž města Thakhek u laosko-thajských hranic (na thajské straně ležela základna Nakhon Phanom). Zde došlo k setkání s vrtulníky S-58T a také DHC-6 Twin Otter, který fungoval jako létající velitelské stanoviště. Všechny stroje patřily Air America, která nabídla i své nejzkušenější lidi k podpoře operace. Tichý 500P načerpal palivo a naložil oba Laosany s odposlechem a vyzbrojené AK-47. Poté odstartoval směr severovýchod. Bohužel, za 5 minut se vrátil kvůli poruše FLIR.

Totéž se opakovalo o pět dní později, po startu přestal fungovat FLIR. Když se totéž stalo i o tři týdny později, v polovině listopadu, byli povolání technici k důkladnému prověření infrasystému.

Poslední listopadový týden odstartoval vrtulník k dalšímu pokusu. Počasí bylo dobré, FLIR fungoval. Po hodině letu se Hughes 500P přiblížil k cílové oblasti, kde byla hustá mlha, takže brýle na noční vidění byly nepoužitelné. Následoval návrat do Laosu.

Pohled na Hughes 500P zepředu. Podle helipadu ve tvaru klíčové dírky by se měl nacházet na PS-44.
Detail palubní desky s obrazovkami FLIR.

V říjnu 1972 nastal posun v mírových rozhovorech v Paříži. Počátkem prosince se rozhovory ocitly v kritickém bodě a na CIA byl vyvíjen tlak přinést informace ze severovietnamského tábora.

V noci z 6. na 7. prosince opět startovali Lamothe a Smith k dalšímu pokusu. Následoval tradiční přesun na letiště Thakhek, setkání s S-58T a DHC-6, doplnění paliva, nástup komandos. Kolem půlnoci odstartoval Hughes 500P severovýchodní směrem. Zpočátku ve výšce kolem 60 m, když to terén dovolil, tak i 30 m. Před hranicí s VDR museli Lamothe a Smith nastoupat do výšky, aby překonali více než 2 000 metrů vysoké Annamské hory. Po překonání pohoří, už na území Severního Vietnamu, klesl vrtulník do přízemního letu.

Nad Laosem zatím kroužily ostatní stroje Air America, připraveny zasáhnout v případě neúspěchu mise. Dalším jejich úkolem bylo pomocí osciloskopu potvrdit přenos signálu s přenosového pavouka.

Přibližně po hodině letu se Hughes 500P dostal do cílové oblasti. Oba piloti nasadili brýle pro noční vidění a začali hledat místo k přistání. Tím byl kráter po americké pumě. Ač to vypadalo, že puma minula blízký most, ve skutečnosti byla svržena záměrně. Kráter byl dostatečně velký a plochý, takže komandos mohli seskočit a nemuseli použít provazový žebřík, jak bylo původně zamýšleno. Zatímco se Laosané vydali k telefonímu sloupu, Lamothe a Smith přelétli k 340 metrů vysokému kopci umístit přenosového pavouka. Podle fotek byl předem vybrán strom, na který se pavouk umístí. Strom musel být vysoký, stát na kopci, mít jasný výhled k západnímu obzoru a také musel mít plochou korunu.

Když piloti našli strom, rozvinuli pavouka, poté solární panely. Když od letounů v Laosu došlo potvrzení signálu, mohli stisknout spínač, který uvolnil poslední lanko držící pavouka. V Laosu byl už předem umístěn podobný pavouk, který přenášel signál dál do Thajska.

Laoští komandos mezitím zažívali nečekané překvapení. Plán zněl vylézt na sloup pomocí stupaček s hroty, nainstalovat odposlech a sponkovačkou připevnit anténu k dřevěnému sloupu. Ale sloup byl betonový, takže stupačky i sponkovačka vypadávaly ze hry. Přesto vyšplhali na sloup, nainstalovali dva odposlechy maskované jako izolanty (i když nedopatřením oba na stejnou linku) a k příčníku připevnili anténu a úzký solární panel pro napájení vysílače.

Po instalaci přenosového pavouka přistál vrtulník u řeky, aby počkal na laoské komandos. Ostrý kámen při přistání prorazil láhev s tekutým dusíkem, takže zpáteční cesta se musela obejít bez FLIR. Nervozitu pilotů zvyšoval i varovný systém, který signalizoval ozáření radarem. Čekání trvalo 20 minut, potom se Laosané objevili a vrtulník se mohl vydat na zpáteční cestu, která se obešla bez vážnějších problémů.

Není úplně jasné jak dlouho odposlech fungoval. Někde se píše 10 dní, někde měsíc. Pařížské rozhovory byly druhý den přerušeny, 18.prosince byla spuštěna bombardovací operace Linebacker II, která měla přivést Severovietnamce zpět k jednacímu stolu. I přesto prý odposlech přinesl důležité informace.

Hughes 500P i piloti se během týdne vrátili do Států. Vrtulník už nebyl použit k žádné podobné akci, i když počátkem roku 1973 s ním dva piloti Air America trénovali v Kalifornii a pravděpodobně se připravovali na misi. V březnu byl jejich výcvik přerušen. Ten samý měsíc se povedlo nainstalovat jiný odposlech pomocí vrtulníku S-58T, je tedy možné, že se připravovali zrovna k téhle misi. Zkušenosti získané úpravou "The Quiet One" byly později využity u pozdějších modelů, např. AH-64 Apache.