Lockheed DC-130 Hercules
Téma obsahuje: verze DC-130ADC-130E.

DC-130 - byl upravený transporní C-130 Hercules k nesení bezpilotních letadel, jejich vypouštění, sledování, případně řízení. Ve Vietnamu byly těmito drony letounky Ryan Model 147.
Celkem bylo na modifikaci DC-130 upraveno 16 strojů - 8 DC-130A, 7 DC-130E a 1 DC-130H. Do konfliktu v jihovýchodní Asii se ale nezapojily všechny stroje.

 
 Lockheed DC-130A Hercules

Vznik DC-130A

Od přelomu 40. a 50. let zkoušely a později i provozovaly americké letecké síly několik typů proudových cvičných cílů. Patřily mezi ně např. Radioplane Q-1, Ryan Q-2, Northrop Q-4. Tyto cvičné cíle bylo možné vypouštět ze země nebo z upravených letadel, které sloužily jako jejich nosiče. Jako nosič často sloužil A-26 Invader nebo B-17 (QB-17). V roce 1957 byly jako nosiče upraveny dva herculesy C-130. Původně snad měly sloužit jako nosiče pro nadzvukový Q-4 (AQM-35). Tyto herkulesy nesly označení GC-130A, tedy nosič parazitních letounů.

Nejúspěšnější z těchto cvičných cílů byly letounky Firebee firmy Ryan. Na jaře 1960 přišly u firmy Ryan s myšlenkou vybavit Firebee kamerou a upravit na bezpilotní průzkumný prostředek. Jelikož v té době bylo nad SSSR sestřeleno U-2 pilotované Garym Powersem, padla tato myšlenka na úrodnou půdu. Letectvo vyčlenilo na vývoj a zkoušky poměrně vysokou částu, ale čerstvě nastoupivší kennedyho administrativa se zalekla tak vysokého výdaje a projekt stopla.

Ve skromnějším měřítku byl projekt obnoven na jaře 1962. V tom samém roce byly letouny GC-130A přeznačeny na DC-130A - drone director control. Když na podzim téhož roku vypukla kubánská krize, byly DC-130A připraveny vzlétnout z floridského letiště a vyslat průzkumné drony nad Kubu. Nakonec k tomu nedošlo. Letectvo nechtělo Sovětům vyzradit, že disponují těmito prostředky.
Po incidentu v Tonkinském zálivu zajímalo prezidenta Johnsona možné zapojení Číny do konfliktu. Tak jako tomu došlo během korejské války. DC-130A se přesunuly na leteckou základnu Kadena na Okinawě. Odtud odstartovaly 20.srpna 1964 k první misi, při kterém přelétl "Lightning Bug" jihovýchodní pobřeží Číny a přistál na Tchajwanu. Během srpna a září provedly DC-130A několik dalších misí se stejným zaměřením.

Počátkem října 1964 se DC-130A přesunuly na jihovietnamskou základnu v Bien Hoa. Odtud startovaly k misím, při kterých drony prováděly průzkum nad Severním Vietnamem a Čínou. V této době existovaly stále jen dva DC-130A. Mezi roky 1965-66 bylo na verzi DC-130 konvertováno dalších 6 strojů - 3 DC-130A a 3 DC-130E.

V roce 1969 byly na modifikaci DC-130A upraveny další dva stroje, ale ty byly předány U.S. Navy, které je používalo pro vypouštění cvičných cílů a do vietnamské války se určitě nezapojily. Tyto dva stoje také neměly prodloužený "nos", tak typický pro DC-130. Poslední DC-130A vznikl až na počátku 70.let. Ale v té době Velitelství strategického letectva předávalo letouny DC-130A Velitelství taktického letectva, které také začalo používat průzkumné drony, ale nelétalo s nimi v jihovýchodní Asii. Tento poslední D-130A tedy nejspíš nad Vietnam nelétal.

Není jisté, jestli všech 6 DC-130A (USAF) bylo nasazeno v konfliktu. Ve Vietnamu (a později v Thajsku) byly umístěny většinou jen dva DC-130. Navíc to byla utajovaná technika. Fotografií tedy moc není, a z těch několika málo je velmi těžké identifikovat jednotlivé stroje. Je známo, že posádky i pozemní technici procházeli rotací (70-denní nebo 90-denní dočasné převelení), ale nikde se neuvádí, jestli pravidelnou rotací procházely i letouny. Z Bien Hoa vzlétaly DC-130A i DC-130E, ale je možné, že po přemístění do thajského U-Tapao byly využívány jen DC-130E a DC-130A od 70.let ve Vietnamu nelétal.

 

DC-130A

Základní technické údaje:

    
 Rozpětí................................... m
 Délka...................................... m
 Výška..................................... m
 Max. rychlost........................... km/h
 Dostup................................... m
 Dolet...................................... m
    
 Hmotnost:  
 Prázdná.................................. kg
 Bojová.................................... kg
 Max. vzletová.......................... kg
    
 Motor.....................................
 Tah motoru............................. kN
 Počet motorů...........................
    
 Výzbroj:

Úpravy

Podrobný rozsah úprav DC-130 není známý. Takže pouze to, co se dá vidět a předpokládat. Posádka (pilot, kopilot, navigátor, palubní inženýr) byla doplněna o specialisty, kteří monitorovali let dronu a v případě potřeby mohli převzít i jeho řízení. Specialisty tvořili dva Launch Control Officer (LCO - měli na starost přípravu a vypuštění dronu), Airborne Recovery Control Officer (ARCO - zodpovědný za let), Airborne Radar Technician (ART - radarový technik, který sledoval Microwave Command Guidance System - MCGS). Specialisté měli v trupu svá pracoviště.

Pracoviště obsluhy, zde pravděpodobně ARCO a ART. Podle dvojice kulatých oken se pracoviště nachází v přední části trupu. Podle TV obrazovky se patrně jedná o DC-130E z období používání dronů AQM-34 L/TV.
 
Pracoviště LCO, okénkem mohl sledovat vypuštění dronu.
 
Druhé pracoviště LCO, pohled zvenku.
 

Mezi viditelné úpravy patří prodloužený radom radaru, tzv. "Pinocchiův nos". Pod přídí byla kupole, kde byla pravděpodobně anténa od MCGS, pomocí kterého bylo možné předávat dronu příkazy. Ale i z Vietnamu existují fotografie, kde DC-130A tuto kupoli nemá. Mezi drobnou odlišnost patřilo i větší čtverhrané okno na zadních bočních dveřích (paratrooper door).
Samozřejmě velmi nápadné byly pylony pro drony. DC-130A mohl patrně od počátku nést 4 drony, ale během vietnamské války nosily všechny DC-130 vždy jen 2 pylony s drony. Pylony se mohly svým tvarem lišit, někdy se i pro odlišné verze dronů používaly odlišné pylony.

Zbarvení

Na počátku své služby létaly GC-130A v barvě kovu s kombinací dvou tzv. "vysoce viditelných označení", neoficiálně zvaných "arktické". První typ zahrnoval červeně zbarvené části křídel a svislé ocasní plochy. S tímto zbarvením létala i vojenská (nejen) dopravní letadla ve Spojených státech nebo třeba v Evropě. Nebylo to nic až tak neobvyklého. Někdy v roce 1958 se u "vysoce viditelného označení" začala používat fluorescenční barva. A protože GC-130A byly modifikovány v té době, bylo původní červené označení doplněno o pás na přídi (kolem kabiny) a na trupu před ocasními plochami. Pásy byly vyvedeny v oranžové fluorescenční barvě. S tímto "výstražným zbarvením" létaly GC/DC-130 ve Spojených státech při zkouškách dronů. Ale během operačního nasazení v zámoří nebyl žádný důvod na letouny upozorňovat. Naopak, fungovaly pod nejpřísnějším utajením, proto se vždy letouny snažily tvářit jako běžné dopravní herculesy. Létaly tedy v barvě kovu s běžným označením používáným v té době - velké výsostné znaky, sériové číslo na směrovce, černé nápisy U.S. Air Force na trupu za pilotní kabinou a číslo letounu (514, 496, 527...). V barvě kovu létaly DC-130 ve Vietnamu nejspíš velmi krátkou dobu. Nejspíš pouze v roce 1965, možná i na počátku roku 1966. Velmi rychle obdržely kamufláž používanou v SEA s rozmístěním barevných ploch používaným u herculesů. Na směrovce ale nenesly kód, který by označoval peruť. Toto zbarvení nesly až do konce svého působení v jihovýchodní Asii.

Původní zbarvení s dvěma typy vysoce viditelného označení. Na zadní části je dobře vidět rozdíl mezi fluorescenčním oranžovým pruhem na trupu a červenou barvou na svislé ocasní ploše.
 
DC-130A v barvě kovu. Podle barvy dronu se jedná o některou ze zkoušek v USA, ale ve stejném barevném provedení létaly DC-130A i v prvních letech konfliktu ve Vietnamu.

Letecké jednotky s DC-130

Jakmile se projekt ukázal jako životaschopný, hledalo se velitelství, které by vzalo projekt pod svá křídla. Velitelství Taktického letectva (TAC), království stíhačů, drony odmítlo. Velitelství Strategického letectva (SAC), království bombardérů, bylo prozíravější a drony přijalo. Během vietnamské války spadala peruť s drony přímo pod velitelství SAC. To nikdy nepředalo kontrolu 7.vzdušné armádě.

Do roku 1963 byly GC/DC-130A součástí 3225.Drone Squadron. V roce 1963 se drony staly součástí 4028.perutě strategického průzkumu (SRS), která spadala pod 4080.křídlo strategického průzkumu (SRW). Tato peruť provozovala také letouny U-2. Squadrona sídlila na arizonské letecké základně Davis-Monthan.
Pro operace ve Vietnamu byly obvykle vyčleněny dva letouny DC-130. Posádky letounů, technici i obsluha dronů odcházeli obvykle na 70-denní dočasné převelení do Bien Hoa (krycí označení OL-20). Další část perutě byla umístěna v Da Nangu. Jednalo se o 4 vrtulníky CH-3E a jejich posádky, které od roku 1966 obstarávaly zachycení dronů a jejich návrat na zem. Většina perutě zůstávala ve Spojených státech, kde probíhaly testy nových verzí i nových typů dronů.

DC-130A
DC-130A #56-527, 4025.SRS / 4080.SRW. Bien Hoa, někdy v období 1965-66.

V červenci 1965 byla vyčleněna pro drony vlastní peruť, když byla aktivována 4025.SRS. O rok později, v červnu 1966, bylo aktivováno 100.SRW, které převzalo vybavení i personál od 4080.křídla. Spolu s křídlem byly změněny i perutě, peruť s DC-130 a drony nesla označení 350.SRS (peruť s U-2 potom 349.SRS). Pro personál peruťě se kromě číselného označení nic nezměnilo.

DC-130A, Bien Hoa
DC-130A v Bien Hoa, rok 1967.
 

Základna v Bien Hoa se stávala dost často cílem útoků vietkongu. V lednu 1968 byl při útoku ženistů VC zabit jeden z techniků a zničena byla část vybavení. V červenci 1970 se odřad z Bien Hoa přesunul na klidnější thajskou základnu U-Tapao (OL-RU). Ta část perutě, která byla umístěna v Da Nangu, se v roce 1972 přesunula na základnu Nakhon Phanom (OL-NB), opět v Thajsku.

DC-130A
DC-130A #56-527, 350.SRS / 100.SRW. Bien Hoa, únor 1967.
Na závěsníku je "návnada" Ryan Model 147NX.

V červenci 1970 se do U-Tapao přesunul i detachment od 349.SRS s U-2. V listopadu 1972 byla v U-Tapao aktivována 99.SRS, která od 349.SRS převzala vybavení, personál a operace v SEA. Pod 99.SRS působily při svém dočasném přemístění i DC-130, jejich posádky, technici od dronů i vrtulníky v NKP a to až do roku 1975. Po definitivním skončení vietnamské války, v roce 1976, byl program s průzkumnými drony Ryan Model 147 utlumen, letouny i drony byly předány velení taktického letectva.

 
 Lockheed DC-130E Hercules
 

DC-130E

Základní technické údaje:

    
 Rozpětí................................... m
 Délka...................................... m
 Výška..................................... m
 Max. rychlost........................... km/h
 Dostup................................... m
 Dolet...................................... m
    
 Hmotnost:  
 Prázdná.................................. kg
 Bojová.................................... kg
 Max. vzletová.......................... kg
    
 Motor.....................................
 Tah motoru............................. kN
 Počet motorů...........................
    
 Výzbroj:

DC-130E existovalo pouze 7 strojů a podobně jako u DC-130A není jisté, kolik z tohoto počtu skutečně zasáhlo do války v jihovýchodní Asii. První 3 DC-130E (#61-2368, #61-2369, #61-2371) byly modifikovány spolu se třemi DC-130A v období 1965-66. Skoro jistě byl alespoň některý z těchto strojů umístěn už v Bien Hoa.
Další tři DC-130E (#61-2361, #61-2362, #61-2363) byly upraveny v období 1967-68, nicméně tyto stroje byly prý určeny především pro testování nového nadzvukového dronu Ryan Model 154 (Compass Arrow).
Poslední DC-130E byl modifikován v roce 1970.

V 60.letech vyvinul Ryan (později Teledyne Ryan) přes tři desítky různých verzí dronů. Mnoho z nich bylo použito nad Vietnamem. Existovaly drony pro shazování letáků nebo chaffů, drony pro ELINT, klamné cíle - návnady a samozřejmě hlavně fotoprůzkumné drony. I těch existovalo několik verzí, ale hlavní dvě kategorie byly vysokolétající drony, něco na způsob U-2. K těm se později přidaly nízkolétající průzkumné drony, které se staly nejpoužívanějšími.

Operace DC-130

Velitelství Strategického letectva (SAC) plánovalo a řídilo operace dronů, ale neznamenalo to, že by výběr cílů průzkumu podléhal jen jeho zájmům. Drony, jako národní prostředek, podléhaly Sboru náčelníků štábů, a ten je cílil podle národních potřeb průzkumu, tak jak to ukládal Výbor pro zpravodajskou činnost. Do výběru cílů mohla promlouvat DIA (Defense Intelligence Agency). SAC (resp.SRC - Strategic Reconnaissance Center) muselo brát v potaz požadavky od 7.Air Force, která své pořadavky posílala výš "služebním postupem" přes MACV a Velitelství v Pacifiku. SRC pořadavky sdružovalo do skupin, ze kterých se vycházelo při plánování mise.

Posádka letounu musela před misí připravit drony. LCO naprogramoval do dronu trasu průzkumu. Obvykle se jednalo o 5 - 15 různých cílů. Pokud se vyskytl urgentní cíl, jeho poloha musela být předána posádce (LCO) 6 hodin před startem letounu, aby stihl přeprogramovat trasu.

Operace DC-130 podléhaly utajení. Letouny startovaly nejčastěji za ranního šera mezi 4. až 6. hodinou. Mělo to dva hlavní důvody - letoun nebyl během pohybu na letišti moc vidět a nad cílem byly během rána či dopoledne příznivé podmínky pro průzkum.
Posádka letadla nepředávala žádný letový plán. Na letišti neprobíhala rádiová komunikace mezi letounem a věží. U letadel, jejichž operace podléhaly utajení, to nebylo nic neobvyklého. V podobných případech dostával letoun pokyny k pojíždění, povolení ke startu pomocí světelných signálů z věže. Předstartovní informace o počasí byla určena jinému letounu v oblasti a když tam žádný takový nebyl, tak jednoduše nějakému fiktivnímu letadlu.

DC-130E
DC-130E 99.SRS, U-Tapao (Thajsko), 1973.
Na závěsníku je dron Ryan 147 SC/TV (AQM-34L/TV).

Celý let probíhal za rádiového ticha. Pokud startoval letoun z Bien Hoa, směřoval k Da Nangu po stejné trase jako běžná transportní letadla. Pokračování letu záleželo na tom, kde se nacházely cíle průzkumu. Jestliže ležely blíže západní hranici Severního Vietnamu, zamířil letoun nad Laos, nad kterým bylo i vypouštěcí místo (vypuštění z Laosu bylo známé jako "back door"). Když byly cíle blíže k východnímu pobřeží, směřoval DC-130 nad moře. V podstatě totéž platilo i v době, kdy DC-130 vzlétaly z thajského U-Tapao. DC-130 buď přelétl Thajsko a k vypuštění došlo nad Laosem, nebo pod DMZ přelétl nad moře a pokračoval do Tonkinského zálivu.

Nad mořem letěl DC-130 ve výšce 150 metrů. Před vypuštěním nastoupal letoun do výšky 600 - 900 metrů v případě nízkoletícího dronu a 6 000 metrů u vysokoletícího. Pro hladké spuštění motoru dronu pilot DC-130 zpomalil na 240 km/h, po spuštění motoru rychlost zvýšil na 370 km/h.
Oba LCO po celou dobu sledovali údaje, které přicházely z dronu. Pokud se vypouštěl pouze jeden dron, měly oba drony naprogramovanou stejnou trasu a vypustil se ten, který měl přesnější údaje. Když se vypouštěly oba drony na různé cíle, byla mezi vypuštěním tříhodinová prodleva. To aby se stihly vrátit vrtulníky, které zachytávaly dron na samém konci mise.

Po spuštění motoru dronu začal navigátor DC-130 směrovat letoun k bodu vypuštění. Ten se nacházel v pásu 30-50 kilometrů od pobřeží. Třicet kilometrů byl dosah severovietnamských protiletadlových raket země-vzduch. A necelých 50 kilometrů byl dosah radaru APN-59, který zaznamenal linii pobřeží, která pomohla navigátorovi přesněji určit polohu letadla. Přesnost byla důležitá. Pokud byl dron vypuštěn o kilometr jinde, projevilo by se to na jeho předem naprogramované trase. Systém byl původně vyvinut pro výškové drony, které nebyly na přesnost trasy tolik citlivé, protože z velké výšky měla kamera větší šíři záběru a snímala větší část území.

DC-130E
DC-130E 99.SRS, U-Tapao (Thajsko), 1973.

Když letoun dosáhl požadovaného bodu, navigátor dal pokyn LCO a ten uvolnil dron ze závěsníku. Pilot herculesu udělal obrat o 180°, stále se dodržoval rádiový klid, ale posádka sledovala vysílání z Red Crown, lodě námořnictva, která monitorovala a informovala o aktivitě nepřátelských MiGů. DC-130 většinou měly i stíhací Doprovod, který jim poskytovalo námořnictvo.
Jakmile byl dron na cestě, odpovědnost za něj přešla na ARCO (Airborne Recovery Oficer). Ten sledoval na přístrojích údaje, které po telemetrii přicházely od AQM-34. Údaje o poloze, výšce, pozici, rychlosti. Pokud let dronu přepnul do ručního řízení, tak byl v roli pilota, který provádí let podle přístrojů. Ale přepnutí do ručního režimu se provádělo obvykle jen v případě, kdy hrozila ztráta dronu, nebo když se dron příliš odchýlil od plánované trasy a hrozilo, že mine cíl. U výškového dronu byla tolerovaná odchylka od trasy až 11 km, u nízkoletícího dronu 3-8 km, podle jeho výšky letu.
Ale co se týče polohy dronu, měl systém několik zádrhelů. Neexistoval žádný GPS, ARCO neznal skutečnou polohu dronu. Protože dron byl sledovaný pomocí MCGS, byla známa jen poloha dronu vůči DC-130. Když se v navigaci mateřského letadla vyskytla chyba, stejná chyba se projevila u dronu. Také inerční navigační systém dronu nebyl super přesný. Běžná odchylka mohla být až 3% z odlétnuté trasy. Po 100 km mohl být dron někde v okruhu 3 km od plánovaného bodu. Také se mohla vyskytnout chyba v komunikaci s dronem. Stávalo se, že dron "zmizel" a i když se zdál být ztracený, po skončení mise se objevil na předem naprogramovaném místě a vesele upaloval směr Da Nang.

Když AQM-34 splnil svůj úkol a opustil území Severního Vietnamu (případně Číny), vystoupal do výše 15 km a zamířil k návratové oblasti, která byla po většinu konfliktu u Da Nangu (od roku 1972 pak Nakhon Phanom). Když se dron přiblížil k návratové oblasti, kontrolu nad ním převzal Ground Recovery Control Officer, který měl stanoviště na Monkey Mountain u Da Nangu. Z Da Nangu odstartovaly dva CH-3E se zařízením MARS pro zachycení dronu.
Na příkaz GRCO došlo k vypnutí motoru dronu a vypuštění padáčku. Ve výšce 4,5 km došlo k rozvinutí hlavního padáku. Ten byl spojen s malým padáčkem 70 metrů dlouhým lanem. Ve výšce 3 km nastupoval CH-3E se spuštěným zařízením MARS (smyslem zařízení bylo pod vrtulníkem držet lano s hákem, aby nevlálo ve vzduchu). Pilot vrtulníku manévroval tak, aby zachytil padáček. Jakmile se mu to povedlo, byl dron pomocí navijáku přitáhnut pod vrtulník a odtransportován na letiště (Da Nang, NKP). Tam pozemní obsluha vyjmula film, který byl do dvou hodin přepraven kurýrním T-39 do Saigonu k 12.Reconnaissance Intelligence Technical Squadron (12.RITS), kde došlo k vyhodnocení. Výsledky byly většinou předány veliteli 7.AF. Film byl dále předán národním agentůrám, které se též zabývaly vyhodnocováním.

DC-130
Křídlo Peruť Letiště Období
4080.SRW 4028.SRS Kadena (Japan) VIII.64 - 6.X.64
Bien Hoa 6.X.64 - 1.VII.65
4025.SRS Bien Hoa 1.VII.65 - 15.VI.66
100.SRW 350.SRS Bien Hoa 15.VI.66 - 11.VII.70
U-Tapao 11.VII.70 - IX.72 ?
99.SRS U-Tapao 1.XI.72 - VI.75