Rozhovory s Američany
Conversation with Americans
Vydala nakladatelství Svoboda a Naše Vojsko,1971, 205 stran
Tato kniha vyšla u nás už v roce 1971, dá se tedy předpokládat, že pro "tábor imperialistů" nebude moc lichotivá. A to opravdu není. Autor knihu napsal po odhalení masakru v My Lai, aby ostatní Američané věděli, jak se ve Vietnamu chovají americké ozbrojené síly. Aby nikdo nemohl říct "Já o tom nevěděl", jak to sám slyšel od Němců na konci druhé světové války. Kniha je totiž o mučení, vypalování vesnic, nezákonném zabíjení a podobných věcech. Je celá dělaná stylem otázka - odpověď, otázka - odpověď. Odpovídají vojáci, kteří ve Vietnamu byli, často se jedná o dezertéry, kteří vstoupili do ozbrojených sil dobrovolně a podepsali několikaletý závazek. Odpovídají také vojáci, kteří ve Vietnamu ještě nebyli, ti potom vypráví většinou o svém výcviku. Pokud se jedná o nezákonné praktiky amerických vojáků, někteří říkají "Slyšel jsem to" nebo "Prý je to běžné", ale také "Viděl jsem to, sám jsem to dělal". Mám ale dojem, že autorovi nešlo o to dozvědět se pravdu, ale zaznamenat co nejhorší věci. Prostě kdo mu co řekl, to napsal. O Hue v roce se můžete dočíst toto:
...Hue je velké město, bohaté město, žila tam spousta Američanů a taky důstojníci. Bylo to docela moderní město. Naši tam přišli a zabíjeli všechno, pak vzali dělostřelectvo a rozmetali místo, kterému se říkalo citadela, což byl krásný katolický kostel. Bylo to fantastické město, viděl jsem odtamtud obrázky z doby, než k tomu došlo. A pak zavolali těžké bombardéry B-dvaapadesátky, to bylo právě na konci obléhání Khe-sanhu, když už viet-cong odtamtud vytlačili, a bombardovali celé město a srovnali je se zemí, takže Hue už neexistuje.
Za TET ofenzívy probíhaly v Hue těžké boje, ale rozhodně Američané nesrovnali město se zemí. O tom, že se autor nesnažil ověřit pravdivost odpovědí můžu uvést další případ. Odpovídá Steve Woods, letecký mechanik na letadlové lodi Oriskany.
Otázka: Byl jste ve vietnamských vodách?
Odpověď: Ano, na mateřské letadlové lodi Oriskany.Byli jme
ve Vietnamu devět měsíců.
-
Otázka: Kolik tryskových letadel mělo svou základnu na vaší
letadlové lodi?
Odpověď: Tři sta.
-
Otázka: Jaké ztráty utrpěla trysková letadla v průběhu měsíců,
kdy jste byl na letadlové lodi?
Odpověď: Některá se vracela tak poškozena, že i když jsme měli
náhradní součástky, nemohli jsme je opravit. Házeli jsme je do moře. Přesně
řečeno, nepřítel je nesestřelil, dokázala se vrátit, ale už nikdy by takový let
nemohla podniknout znovu. Včetně těch, která byla ztracena, jsme přišli o tři
sta letadel. Loď se vrátila zpět do Států prázdná. Bez jediného letadla, jež by
se dalo použít. Těch pár, která nám na palubě zbyla, jsme svrhli z paluby, neboť
byla příliš poškozena. S piloty jsme měli větší štěstí.Podle mého odhadu mají
padesátiprocentní naději. Vystřelují se a naše doprovodná služba je sbírá.
USS Oriskany měla na palubě kolem devadesáti letadel. Největší ztráty letadel měla při plavbě 1967-68, kdy bylo zničeno 39 letadel, z toho 29 bylo hlášených jako bojové ztráty, ostatní jako ztráty operační. Tady se jedná o zničená letadla, ale zbytek knihy je o daleko závažnějších a horších věcech. Proto je škoda, že se člověk nemůže spolehnout na to, nakolik jsou popsané věci pravdivé. Vůbec si nemyslím, že by mrtví z My Lai byli jediní nezákonně zabití civilisté, ale po přečtení knihy jsem měl dojem, že Američané přijeli do Vietnamu vyhladit Jihovietnamce, a to všechno s požehnáním nejvyšších (minimálně vojenských) míst. Což se mi také moc nezdá.
